Když se člověk narodí, roste a poznává život kolem sebe. Dělá první krůčky a poté tisíce, statisíce až miliony dalších. Během několika let se z dítěte, které život kolem sebe saje jako houba, stane vše odmítající a vzdorný puberťák a z puberťáka je za pár chvil dospělý člověk. Psychologové tvrdí, že ve třiceti letech je člověk na vrcholu; na začátku čtvrté dekády svého života jsou na tom lidé tak, jak už nikdy nebudou: ženy v plné kráse a muži v plné síle.
 
Někdy se ale přihodí něco, co představu přirozeného vývoje lidského života naprosto zvrátí. Život Petra Kokeše se obrátil vzhůru nohama ve zlomku sekundy, kdy mu hlavou prolétla kulka ze zbraně cizince. Po těžkém úrazu hlavy se z třicetiletého mladého muže na vrcholu sil, manžela, otce, vedoucího výpočetky a vyznavače adrenalinových sportů stal člověk na vozíku odkázaný na pomoc druhých.

„Žena byla mladá holka a tím, že jsem se rozvedl, jsem jí dal svobodu“
 
Zdravotní postižení Petra Kokeše je velmi těžké a vyžaduje maximální podporu v oblasti sebeobsluhy, což jsou například všechny úkony, které člověk udělá, než jde večer spát nebo když ráno vstane. O přípravě jídla se ani nemusíme zmiňovat, neboť každý si umí představit, co všechno musí udělat, než se může najíst. Petrovo manželství tuto zkoušku nevydrželo. „Žena byla mladá holka a tím, že jsem se rozvedl, jsem jí dal svobodu,“ vzpomíná Petr Kokeš. 

Po dlouhých měsících v nemocnicích, rehabilitačních ústavech a po rozpadu rodiny se v listopadu v osmadevadesátém roce dostal do Ústavu sociální péče Stod. Webové stránky ústavu a dnešního domova pro osoby se zdravotním postižením sdělují, že domov „je následovníkem přejmenovaného ústavu sociální péče pro mentálně postižené a v současnosti poskytuje široké spektrum sociálních služeb lidem s mentálním postižením v celoročním domově pro osoby se zdravotním postižením“.

V ústavu začal ztrácet přehled o životě
 
Nastalo tedy období pobytu v ústavní péči mezi lidmi s mentálním postižením. Petr Kokeš je přitom člověk s plným vědomím a rozumovými schopnostmi, který nemá žádný mentální handicap. Pouze jeho tělo následkem úrazu neplní své původní funkce. „Zůstalo mi myšlení a rozum, a to zřejmě proto, abych si vše mohl pořádně vyšluknout,“ komentuje řízení osudu Petr Kokeš.

V ústavu začal ztrácet přehled o životě za plotem, za zdí, za branami. Nevěděl, jak se společnost od osmadevadesátého roku proměňuje a kam směřuje. Jediné, na co se zaměřil, bylo zůstat sám sebou. „Tou nejhlavnější věcí bylo vydržet v ústavu a nezblbnout,“ říká Petr Kokeš. V tom mu velikou podporou byla jedna z pracovnic ústavu – Jiřina Krištofová. Vzniklo mezi nimi přátelství a paní Krištofová se pro něj stala, jak sám říká, „maximálním štěstím“. Díky její podpoře a péči se Petr Kokeš začal více zajímat o svou budoucnost.

„Nejlepší pro mě bylo, že jsem se tam seznámil s mou asistentkou Jiřinou Krištofovou. Ta pro mě udělala hotový zázrak: cílenou rehabilitací mě z úplného ležáka dostala tam, kde jsem teď,“ oceňuje jediné pozitivum pobytu v ústavu Petr Kokeš.

Transformace pobytových služeb je šancí změnit svůj život
 
A kde je tedy Petr Kokeš dnes? Mezi prvními využil možnosti, která se naskytla přeměnou ústavu Stod v rámci transformace pobytových sociálních služeb. Mimo ústav bylo vybudováno chráněné bydlení, do kterého se v květnu letošního roku Petr Kokeš přestěhoval. V chráněném bydlení žije svým vlastním režimem, sám hospodaří a potřebnou péči mu zajišťuje Jiřina Krištofová.

Velikou zásluhu na ukončení období izolace a ztráty perspektivy má vedle paní asistentky i ředitel ústavu Radomír Bednář. Bez jeho podpory života mimo ústav by Petr Kokeš ještě dnes pobýval v prostoru, kam nepatří. Nyní má budoucnost. „Chtěl bych nadále cvičit a seženu si práci, abych nebyl odkázaný na ostatní,“ představuje své plány do budoucna Petr Kokeš. „Pozorně taky sleduju výzkum kmenových buněk, v tom vidím svou další šanci,“ s nadějí uzavírá Petr Kokeš.