Jsem člověk spokojený "až na půdu"

Svůj příběh nám vyprávěla paní Vlasta Mikulová, obyvatelka nového chráněného bydlení v Opavě:

Jmenuji se Vlasta Mikulová, mám 37 let, žiji v bytě společně se dvěma kamarádkami a je nám poskytována služba Podpora samostatného bydlení.  Do tohoto nového bydlení jsem se přestěhovala v roce 2009.

Když vzpomínám na dobu svého pobytu ve velké budově ústavu, nemůžu si stěžovat — učili jsme se, uklízeli, pomáhali řeholním sestřičkám … ale nejvíc jsem se vždycky těšila na volný čas, kdy jsme chodili hrát fotbal :-) Jediné, co mne mrzí je, že mi nebyla dána důvěra, kterou jsem dostala až nyní. Bylo to asi proto, že se o nás řeholní sestřičky hrozně bály.

Když jsme chodily na vycházky, tak jsem se museli držet za ruce a to mi hrozně vadilo, ale asi to tak v té době muselo být. Také mě vůbec nebavilo náboženství, ale musela jsem se do toho dostat. Vadila mi také práce „navíc“ v době, kdy už jsem měla mít volno. Vlastně to nucení ke všemu mi hrozně vadilo. Nechce se Ti, ale prostě musíš. A to mi do dneška zůstalo … nedokážu lidem říkat ne … neumím to.

Ale jinak jsem začala žít už v době, kdy jsme se na nové bydlení připravovali. Učili jsme se vařit a tak. V tom jsem byla hodně popředu, protože jsem 12 let pomáhala v kuchyni a 4 roky v prádelně. Po nastěhování byly asi nejhorší ty večery, kdy bylo všude ticho a člověka někdy přepadl smutek, ale to se brzy změnilo. Jsem nyní tak spokojená, že už si vlastně ani moc nepamatuji, co bylo předtím.

Ta změna mi prospěla strašně moc! Vlastně to byl můj sen, abych se mohla z té velké budovy odstěhovat. Sestřičky, které jsem měla ráda postupně umíraly a mě už tady nic nedrželo. Chtěla jsem odejít. A teď se mi změnil celý svět! Nechce se mi tomu ani věřit, že to „venku“ zvládám a že jsem se dostala tak daleko. Mám práci, dokážu se postarat o vlastní domácnost (jen to vaření mě moc nebaví …).

Spousta lidí dodnes nechápe, jak je možné, že jsem to zvládla. Navíc již tři roky pracuji pod jednou úklidovou firmou.

Na té práci je nejlepší kolektiv pracovníků a samozřejmě penízky. Nikoho asi nebaví uklízet :-). Jsem za práci velmi vděčná, protože jsem dokázala, že to zvládnu a postoupila jsem v očích svých i ostatních lidí.

Ne že by mě mrzelo, že ta změna nepřišla dříve, to ani ne. Potřebovala jsem vyzrát. Jediné, co mě mrzí je, že nemám školu. Tehdy mě k tomu nikdo nevedl a já jsem tak nějak rezignovala, protože mě nikdy nenapadlo, že budu žít samostatně a škola se mi bude hodit. Ale teď už to nedoženu, už bych to nedokázala.

Ostatním bych chtěla vzkázat, aby se nebáli a aby si to vyzkoušeli. Je to něco jiného, co jim změní život a celý svět. Budete mít více povinností, ale změní Vás to k lepšímu. Vždyť není nic lepšího než například vidět, jak se vaří taková polévka :-). Ze startu má každý strach, ale pokud člověk chce, tak se to podaří.

Strašně si vážím samostatnosti a toho, že jsem dostala důvěru a ten život je teď úplně o něčem jiném. Chtěla bych moc poděkovat panu řediteli, že se s námi dal na ten boj a nebál se nám tu důvěru dát a zkusil to s námi. Vím, že vše co dělá, dělá pro nás, pro uživatele.

Děkuji všem, kteří mi k tomuto životu pomohli a kteří při této změně stáli po mém boku! Jsem spokojený člověk až „na půdu“.