Sociální služby v Česku čeká revoluční změna. Byla totiž zahájena tzv. transformace, jejímž cílem je zdravotně a mentálně postižené doslova vyvést z ústavů a zařadit je do běžné, většinové společnosti. Tedy dostat je z izolace ústavů, maximálně je podporovat v samostatnosti a potřebnou péči poskytovat formou individuální asistence v chráněných bytech či v komunitním bydlení.
Skončí tím pádem dosavadní praxe, kdy jsou zdravotně nebo mentálně postižení lidé umisťováni do velkokapacitních zařízení. Těch v současné době funguje v České republice 220 a je v nich ubytováno 14 tisíc klientů. Děti i dospělí bydlí ve vícelůžkových pokojích, kde nemají dostatek soukromí. Život v těchto ústavech má pevně daná pravidla i denní harmonogram, který klienti musí respektovat. V ústavech se mají „jako v bavlnce“, je jim poskytován veškerý servis – od stravování, úklidu a praní přes vytváření denního programu atp. Je to luxus, na který jsou zvyklí, ale který v převážné většině vlastně nepotřebují. Naproti tomu nejsou absolutně motivováni a vedeni k soběstačnosti. „Lidé v dlouhodobých pobytových službách byli bohužel v důsledku převažujícího ošetřovatelského přístupu velice přepečováváni. To znamená, že ‚pro jistotu‘ dostávali péči i v oblastech, ve kterých byli velice samostatní. To vedlo k vymizení jejich schopností řešit vlastní nepříznivou životní situaci pomocí vlastních kompetencí. Což dále zvyšovalo jejich závislost na poskytované službě,“ dokresluje problematiku Radek Rosenberger z Domova pro osoby se zdravotním postižením Stod. Tato praxe se ale má stát minulostí.
Proč potřebujeme transformovat
Současným trendem je sociální péči poskytovat individuálně, nejlépe v samostatných bytových jednotkách nebo v komunitách. Že tato myšlenka není utopie, potvrzují nejlépe příběhy klientů, kteří už v dnešní době bydlí sami, chodí do práce a jsou „vlastními pány“, ale také zkušenosti ze zahraničí. V USA a západní Evropě se o transformaci začalo mluvit už v 60. a v 70. letech minulého století, kdy se objevily první myšlenky, že lidé do ústavů nepatří. Od té doby se v těchto zemích systematicky pracovalo na změnách. „Inspirativní je pro nás především model transformace a sociální péče ve Velké Británii. Na druhou stranu čerpáme poučení i z negativních situací, například takových, kde zavřeli ústavy, aniž by přitom měli připravený dostatek nových kapacit,“ vysvětlil Milan Šveřepa, ředitel Národního centra podpory transformace sociálních služeb.
Důvodem, proč se s transformací začalo i v Česku, jsou nejen dobré zkušenosti z jiných zemí a prospěšnost pro klienty. Takový přístup ukládá i platná legislativa. Vedle ústavy je to například zákon o sociálních službách č. 108/2006, ale také řada mezinárodních dohod a deklarací, k nimž se Česká republika zavázala.
V neposlední řadě pro transformaci hovoří i prostá logika. „Čím bude klient samostatnější, tím mu bude v budoucnu poskytováno méně podpory či péče, čímž dochází k úsporám a efektivnímu hospodaření,“ říká Lenka Škarková, ředitelka organizace Barevné domky Hajnice, kde první transformační aktivity zahájili už v roce 1995.
Evropské peníze na celostátní projekt
V Česku, respektive v tehdejším Československu se stal ideovým otcem i průkopníkem rušení ústavní péče sociolog Milan Cháb, dlouholetý ředitel ústavu sociální péče v Horní Poustevně na Děčínsku. Jeho činnost se datuje od druhé poloviny 80. let minulého století, kdy se mu podařilo přeměnit ústav v tzv. Integrované centrum, které poskytuje klientům chráněné bydlení, komunitní bydlení i denní stacionář. Na jeho odkaz navázaly od 90. let neziskové organizace, které začaly poskytovat terénní, komunitní služby klientům a asistenci. A také někteří ředitelé ústavů a jejich zřizovatelé. Příkladem dobré praxe může být změna Ústavu sociální péče Hajnice na tzv. Barevné domky Hajnice, tedy příspěvkovou organizaci nabízející především chráněné bydlení, pobytové služby a stacionář pro lidi s mentálním postižením.
Kromě práce „zdola“, kterou v integraci osob s hendikepem udělali jednotlivci a neziskové organizace, se transformace začala po roce 2000 systematicky realizovat v prvním regionu – v Moravskoslezském kraji. Zásadním datem pro odstartování transformace na celostátní úrovni se stalo usnesení vlády z roku 2007, kdy tento trend posvětila vláda oficiálním usnesením. Na jeho základě byl v roce 2009 spuštěn pilotní projekt „Podpora transformace sociálních služeb“.
Do tohoto projektu se zapojilo 32 českých a moravských zařízení (27 krajských a 5 státních příspěvkových organizací) z celkového počtu 220 ústavů sociální péče. Jeho cílem je maximálně podpořit přechod klientů velkokapacitních ústavů do bydlení a služeb v běžném prostředí a zástavbě. Složitý proces koordinuje Národní centrum podpory transformace sociálních služeb, jehož úkolem je mimo jiné poskytovat odborné zázemí, know how a také spolupracovat na jednotlivých transformačních akcích.
Národní centrum pomůže a poradí
Národní centrum je realizováno jako projekt pro MPSV (Ministerstvo práce a sociálních věcí) od roku 2010 a svoji činnost má naplánovanou do jara 2013. Nositelem projektu je společnost 3P Consulting, která chod Národního centra řídí, personálně ho zajišťuje a realizuje konkrétní činnosti.
Akce, které se v rámci pilotního projektu rozjely, budou pokračovat, finanční zdroje z EU bude možné čerpat až do roku 2015. Na pilotní projekt transformace jsou určené prostředky z Integrovaného operačního programu, celkově jde o částku 1,3 miliardy korun. Tyto peníze půjdou především na vybudování tzv. komunitní infrastruktury. Peníze umožní dostupnost tzv. komunitních služeb, budou investovány do nákupu či stavby bytů a domků určených pro chráněné bydlení.
Role Národního centra v pilotním projektu je celkem pestrá. „Připravujeme podklady pro Ministerstvo práce a sociálních věcí, ověřujeme různé metodiky a postupy, školíme a naši lidé řeší v jednotlivých krajích konkrétní problémy související s transformací konkrétních klientů. Podílejí se a prakticky pomáhají při přechodu klientů z ústavů do chráněného bydlení. Každý pracovník v kraji má různé úkoly podle toho, v jaké fázi se transformace v konkrétním místě nachází. Někde pomáhají shánět byty, jinde jednají s obcemi nebo opatrovníky,“ popisuje Milan Šveřepa. Národní centrum také poskytuje vzdělání odbornému personálu v sociálních službách, ale také na základě konkrétních potřeb jednotlivých pracovníků zpracovávají metodiky. V rámci Národního centra působí deset pracovních skupin, které se věnují odbornému metodickému zpracování jednotlivých problematik. Výsledkem práce Národního centra budou tedy i odborné podklady pro ministerstvo nebo kraje, které budou sloužit zařízením v procesu transformace. Zároveň jsou určeny pro vyhodnocení a rozhodnutí, jakým způsobem bude transformace organizována po skončení pilotního projektu.
Jak na to?
Transformace není namířená pouze na „schopné“ klienty, kteří běžné životní úkony zvládají a potřebují nízkou míru asistence, ale také na imobilní klienty, například s kombinovaným zdravotním a mentálním postižením. „Cílem transformace je, aby lidé s postižením bez ohledu na jeho závažnost mohli využívat komunitních služeb za asistence odborného personálu. Víme ale, že to bude běh na dlouhou trať,“ potvrzuje vedoucí Národního centra.
Chráněné nebo komunitní bydlení určené pro tyto klienty bude muset splňovat specifické požadavky. „Každý potřebný klient by měl mít k dispozici přepravní systém nebo zvedáky, hydraulické vany, upravený automobil a samozřejmě takové množství personálu, aby se klienti v kočárcích dostali alespoň jednou týdně na procházku, aby další asistent zůstal s těmi ostatními, aby bylo možné každý den klienty převážet na různé terapie, rehabilitaci, k lékaři apod. Zkrátka vše musí být promyšlené tak, aby nakonec klienti nebyli izolovanější než před transformací,“ upozorňuje Lenka Škarková.
Jak je vidět, transformace je složitý proces, zahrnující činnost nejen odbornou, tzn. asistence klientům, ale značnou část zabírají organizační a ekonomické aspekty. Díky pilotnímu projektu transformace a především díky vyčleněným finančním prostředkům bude k ulehčení transformačních procesů vybudována fungující infrastruktura pro poskytování individuálních a komunitních sociálních služeb.
Modelový proces transformace
Co je na transformaci nejtěžší?
1. Zjistit, co každý z těchto klientů má nejvíce rád, co potřebuje. Podle toho bude zvolená lokalita (například je nutné zohlednit takové okolnosti jako časté návštěvy lékaře, tudíž musí být vybrána lokalita s blízkým dojezdem k lékaři, nebo pokud klient miluje vycházky, tak musí lokalita disponovat snadným přístupem ven – do blízkého parku nebo se nacházet ve vesnické zástavbě a tak podobně.).
2. Naplánovat, jak bude vypadat běžný den každého obyvatele domácnosti, kolik bude třeba personálu, aby klienti žili běžným způsobem.
3. Spočítat budoucí náklady služby, tzn. technický provoz, personální náklady, provoz domácnosti atd.
4. Zjistit, zda existuje reálná možnost, zda tyto náklady bude z čeho hradit, pokud ano, tak se může pokračovat s plánováním.
5. Navrhnout, jak budou domácnosti vypadat vzhledem k potřebám obyvatel. S ohledem na vozíčkáře se musí naplánovat velikost dveří, chodeb. Lidé s autismem potřebují členitost a strukturu domácnosti. Lidé s větším postižením mají zcela specifické potřeby, kterým se musí konkrétní vybavení a dispozice bydlení přizpůsobit, atd.
6. Připravit plán změny včetně komunikačních strategií a krizových scénářů.
Co je na transformaci nejtěžší?
Lenka Škarková, ředitelka Barevných domků Hajnice
Nejdříve bychom si měli vymezit pojem transformace. Transformace znamená naprostou a totální změnu celku. Transformací není přestěhování klientů do domácností, kdy jídlo jim bude dovážet jedna firma, praní prádla zajišťovat další firma a na úklid přijede úklidová služba a obyvatelé budou převážnou část dne trávit v domku, protože se jim nic jiného „nechce“ – toto je pouze humanizace bydlení, ne transformace sociální služby.
Na transformaci sociální služby, která u nás probíhá již 17. rokem, byla a je nejtěžší práce s lidmi – nejen s pracovníky, s úředníky, ale také s opatrovníky a rodinami našich obyvatel.
Milan Šveřepa, ředitel Národního centra podpory transformace sociálních služeb
Důležité je přesvědčit všechny zainteresované strany, že transformace je změna, nikoli zrušení sociálních služeb. Organizace poskytující sociální péči nezaniknou. Ale změní se způsob, jakým se doposud některé služby poskytovaly. Je proto důležité pracovníkům v sociálních službách, i jejich vedení ukázat, že samostatné bydlení a komunitní péče klientům prospívá. Na rozdíl od života v uzavřené komunitě izolované od běžného života, často v nevhodných objektech – v zámcích, klášterech apod. Život v běžném prostředí je přirozená potřeba a také právo, které zaručují právní normy naší země. Transformace je podstatný krok k jeho naplnění.
Radek Rosenberger, vedoucí úseku služeb, zástupce ředitele Domova pro osoby se zdravotním postižením Stod
Nejtěžší je věnovat pozornost rovnoměrně a intenzivně všem oblastem, které transformace zahrnuje, například komunikaci s klientem a personálem, přesvědčit veřejnost či zajistit péči finančně a organizačně a ještě množství dalších aspektů, tak aby překážek vznikalo co nejméně.
Příklady možné cesty
Barevné domky Hajnice
Barevné domky Hajnice se na cestu transformace vydaly již v roce 1995, kdy v Hajnici u Trutnova bylo otevřeno první skupinové bydlení. Snaží se zde nejen budovat malé domácnosti, ale hlavně podporovat samostatnost klientů a nastavit jim běžná pravidla tak, aby odpovídala každodennímu životu běžné populace.
Klienti se o své domácnosti starají sami (a to i ti s velkým rozsahem postižení), asistent pouze pomáhá s tím, co obyvatelé sami nezvládnou. Režim dne je totožný s režimem dne běžného občana – ráno vstát, hygiena, připravit si snídani, odjet do zaměstnání, kde se naobědvám, a po návratu se věnují péči o domácnost (nákupy, praní, úklid) a svým koníčkům, víkend je vyhrazený pro odpočinek apod. „Vždy se snažíme hledat cestu, jak co nejvíce klienta do těchto činností zapojit, až poté přichází na řadu pomoc či podpora asistenta či jiné veřejné služby,“ uvádí Lenka Škarková, ředitelka Barevných domků.
V současné době žije již 70 % obyvatel původního domova pro osoby se zdravotním postižením ve skupinových či individuálních domácnostech, které fungují na popsaných principech. Všichni obyvatelé těchto domácností během dne chodí do své práce či školy – asi 50 % z nich pracuje na základě DPP či DPČ, ostatní mají činnost v rámci sociální terapie.
Zájem o Barevné domky je veliký, každý měsíc přicházejí žádosti o zahájení poskytování sociální služby, v seznamu zájemců je zhruba 40 žádostí. „Bohužel musíme odmítat tak 5 žádostí ročně z důvodu zařazení klienta do jiné cílové skupiny,“ říká Lenka Škarková. Podle ní je v regionu velmi málo firem, které jsou ochotny obyvatele Barevných domků zaměstnávat, proto jim prozatím pracovní příležitosti vytvářejí v rámci vedlejší hospodářské činnosti – provozují kavárnu, prodávají štípané dřevo, sekají zahrady, provozují občerstvení na fotbalovém hřišti. Od 1. března hodlají Barevné domky provozovat klasickou vesnickou hospůdku ve vesnici Kocbeř s názvem Barevná dřevěnka.
„Letos plánujeme jako další krok v integraci přestěhovat obyvatele Oranžového domu v Trutnově do tří pronajatých bytů v běžné zástavbě města Trutnova. Byty, v nichž naši klienti v Oranžovém domě bydleli, pronajmeme ke komerčním účelům a získané finanční prostředky nám pokryjí náklady na nájemné v nových bytech,“ popisuje ředitelka Barevných domků. Ke změně se rozhodlo vedení Barevných domků z několika důvodů. Vzhledem k tomu, že se jedná o jeden veliký dům, kde žije na jednom místě větší množství lidí s postižením (v několika skupinových a individuálních domácnostech 17 klientů), bohužel přetrvávají některé negativní jevy, např. otevřené dveře z bytů na chodbu, obyvatelé v jednom domě pracují i bydlí atd. A tento stav představuje tak 75 % cesty k integraci do většinové společnosti. „Rádi bychom dosáhli situace, kdy obyvatelé budou žít rozptýleni v bytech v běžné zástavbě,“ uzavírá Lenka Škarková.
Domov pro zdravotně postižené Stod
Areál zařízení ve Stodu u Plzně tvoří aktuálně pět bohatě a moderně vybavených budov, ve kterých se nachází sedm pobytových oddělení. Uživatelé služeb žijí v buňkách rodinného typu či ve vlastních pokojích a bytech se sociálním zařízením. V budovách se kromě ubytovacích kapacit nacházejí výtvarné ateliéry a dílny pro pracovní rehabilitaci, tělocvična a místnosti pro fyzioterapii. K využití je též volně přístupná čajovna s počítači a připojením k internetu. Veškerá zástavba stojí v rozsáhlé zahradě, která je určena ke sportu, relaxaci, ale i k práci. V její zadní části leží farma s hospodářským zvířectvem. Služby zařízení doplňuje sociálně aktivizační dílna Šikovná myš v centru města.
„Podařilo se nám registrovat několik nových ambulantních typů služeb. Za úspěch považujeme také 40 klientů bydlících v chráněných bytech nebo zvýšení úspěšnosti při zaměstnávání klientů služby na volném trhu práce,“ stručně bilancuje Radek Rosenberger.
Organizace má v pořadníku sedm žadatelů o službu, ale další klienty do pobytových služeb už nepřijímají. „Snažíme se o transformaci pobytových služeb koncentrovaných na jednom místě do služeb poskytovaných v komunitě. Uvolněná místa po lidech žijících nyní v chráněných bytech neobsazujeme. A podmínky projektu, v němž jsme zapojeni, to ani neumožňují. Což je dobře,“ vysvětluje zástupce ředitele DOZP Stod. Na otázku, z čeho má největší radost, odpovídá: „Ještě pořád u mne vítězí dobrý pocit z úspěchu našich klientů v párovém soužití. Pro nás, lidi mimo pobytové služby, možná banalita, ale pro naše klienty neuvěřitelné zlepšení kvality jejich životů. Událost sice pár měsíců stará, ale natolik silná, že přetrvává.“
V letošním roce bude DOZP Stod pracovat na úpravě dalšího chráněného bytu v sousedním městě a intenzivně budou pracovat na podobě druhé etapy procesu transformace, která čeká na definitivní schválení. A v létě by měli dostat další tři pánové možnost obývat cvičné domácnosti.
zdroj: http://www.linet.cz/zdravotnicka-technika/Casopis-komfort 1/2012