Změny směrem od ústavní péče k podpoře poskytované v přirozeném prostředí probíhají v ČR nejen v oblasti sociálních služeb, ale také v systému péče o ohrožené děti. O tom, jak spolu obě témata souvisí a jak transformace v ČR probíhá ve srovnání s dalšími evropskými zeměmi, jsme hovořili s Georgette Mulheir, ředitelkou mezinárodní organizace Lumos.
Organizace Lumos pracuje na deinstitucionalizaci v České republice již pět let. Co jste se o situaci v České republice dozvěděli? Je v porovnání s jinými zeměmi odlišná?
Všechny země mají své podobnosti i odlišnosti. V České republice se za poslední léta odvedla spousta práce na „zlepšení“ ústavních zařízení, která prošla rekonstrukcemi a zlepšily se i služby v nich poskytované. Kvůli všemu tomuto úsilí, lidskému i finančnímu, je pro některé lidi těžké přijmout skutečnost, že ústavní systém potřebuje významnou transformaci – přechod od ústavní péče k péči založené na službách poskytovaných v obcích a městech, v běžné společnosti. Ovšem výsledky „zlepšených“ ústavních zařízení nejsou výrazně lepší než výsledky ústavních zařízení, kde jsou poměrně špatné podmínky.
Jednou podstatnou silnou stránkou České republiky je velká kapacita odborníků, kteří jsou zapojeni do systému péče. V porovnání s mnoha jinými zeměmi má Česká republika vysoce kvalifikované, své práci oddané a vynalézavé odborníky – což je klíčovou součástí úspěšné transformace.
Čeho se v posledních letech podařilo v České republice dosáhnout? A jak k tomu přispěla organizace Lumos?
V České republice se za poslední roky podařilo docílit velkého pokroku a já jsem přesvědčena, že organizace Lumos v tom hrála důležitou roli. Myslím si, že nejdůležitější změnou je silné a jasné odhodlání vlády realizovat transformační proces a provést právní a strukturální změny, které jsou nezbytné k tomu, aby se omezila závislost na provozování a využívání velkých ústavních zařízení.
Zde jsou některé příklady spolupráce organizace Lumos na tomto úkolu:
Pomoc ministerstvu práce a sociálních věcí při přípravě Národního akčního plánu transformace (péče o ohrožené děti), který pomohl dát celému změnovému procesu směr.
Poskytnutí mnoha příležitostí, při nichž mohli vedoucí pracovníci, politici a odborníci z vládních úřadů, krajských úřadů a ústavních zařízení navštívit služby v jiných zemích. Tyto studijní cesty ukázaly příklady způsobů, jakými je možné provozovat systémy péče o ohrožené děti a dospělé bez využívání velkých ústavů. Účastníci těchto studijních cest nám opakovaně sdělovali, že tato zkušenost pro ně byla při plánování procesu transformace neocenitelná.
Poskytnutí široké škály školení o procesu transformace jako takovém, jakož i o souvisejících záležitostech, například o připoutání a pěstounské péči. Zajišťujeme také kontakt s mezinárodními odborníky v řadě oborů, kteří již vládním i místním úřadům poskytli poradenství v řadě specifických strategických otázek.
Podpořili jsme vznik Národního centra podpory transformace sociálních služeb a budeme i nadále pokračovat v poskytování podpory, která bude nějakým způsobem přínosná. Zejména se snažíme zajistit, aby se s dětmi v domovech sociální péče zacházelo v procesu transformace jako se zvláštní skupinou se specifickými potřebami. Jejich potřeby jsou jiné než potřeby dospělých, a je proto důležité zajistit, aby byly tyto děti v průběhu náročného procesu změn chráněny.
Pomohli jsme Pardubickému kraji při vyhodnocení celého jeho systému péče o děti, a nyní jej podporujeme při vytváření akčního plánu pro dokončení transformace všech jeho služeb. Bude-li tento plán schválen, máme v úmyslu kraj podpořit v realizaci potřebných změn.
Co si myslíte o roli českého ministerstva práce a sociálních věcí v procesu deinstitucionalizace?
Ministerstvo práce a sociálních věcí hrálo při realizaci změn na národní úrovni klíčovou roli. Poskytovalo vedení i vizi, díky nimž bylo možné vytvořit impuls pro změnu. Jeho pracovníci se zaměřili na nejdůležitější praktické překážky reformy – legislativu, finance a kapacitu, a ve všech třech oblastech docílili velkých kroků kupředu. Je třeba jim za jejich snahu i výsledky poblahopřát.
V současné době existují dva hlavní proudy změn v ústavní péči: jeden v oblasti služeb pro děti, druhý v sociální péči pro dospělé. Vidíte nějaké oblasti, kde se překrývají? Jak spolu tyto dvě oblasti souvisejí?
Zaprvé je proces transformace ústavní péče téměř stejný pro děti i pro dospělé, je tedy mnoho ke sdílení mezi oběma těmito procesy. Zadruhé se v řadě zemí dopustili chyby, když reformovali pouze služby pro děti, ale nevěnovali stejnou pozornost dospělým.
Samozřejmě, že děti s postižením, které potřebují podpůrné služby, nakonec vyrostou v dospělé, kteří budou podporu také potřebovat. Bez reformování obou systémů společně existuje velké riziko, že se zlepší služby pro děti, ale děti podporované službami budou ponechány bez podpory v momentě, kdy dosáhnout osmnácti let.
Jaké jsou hlavní obtíže v procesu deinstitucionalizace v České republice, se kterými se budeme v dohledné době potýkat? A co byste doporučila jako správný přístup k jejich řešení?
Myslím, že pro blízkou budoucnost existují tři hlavní výzvy. Zaprvé je to globální finanční krize, která vede mnoho lidí k výrokům, že si nemůžeme dovolit dělat změny ve službách pro ohrožené lidi.
Ovšem provozování ústavů je drahé a v systému ústavních zařízení existují zdroje, které je možné využít k provozování nových služeb. Kromě toho má Evropská komise k dispozici velký balík financí na příštích deset let, a tyto prostředky je možné využít pro reformu zdravotnických, vzdělávacích a sociálních služeb. Transformace je časově náročná a je důležité začít s procesem nyní, abychom nezmeškali příležitost získat financování ze strany Evropské komise.
Zadruhé je velkou výzvou komunikace. Transformace je složitý proces, v němž je zapojeno mnoho různých lidí – děti, dospělí s postižením, personál, rodiče, politici, vedoucí pracovníci i široká veřejnost. Potřebujeme, aby všichni tito lidé chápali, proč je transformace nevyhnutelná, a aby byli připraveni hrát v tomto procesu svoji roli.
A nakonec největší překážkou v jakémkoli procesu změny je zajistit, aby naše kroky neměly nezamýšlené negativní důsledky. Proces transformace má za cíl pomoci těm nejohroženějším lidem v naší společnosti – dětem se zvýšenými potřebami a dospělým s postižením, ale pokud se nám náš úkol nepodaří, mohou tito lidé utrpět. Proto je důležité poučit se z úspěchů a chyb odjinud, abychom zajistili, že všechno, co děláme, je opravdu v nejlepším zájmu ohrožených dětí a dospělých, jejichž práva se snažíme hájit.
Děkujeme za rozhovor
Praha, 1. 3. 2012