Ladislav Lábus: Stavby pro zdravotně postižené nutí architekta více přemýšlet

„Projektování pro zdravotně postižené přiměje architekta k tomu, aby se hlouběji zamyslel nad potřebami osob, které budou jeho dílo užívat. Více přemýšlí o tom, jak bude ona stavba, kterou navrhuje, uživatelský příjemná, jak se v ní bude žít,“ uvedl v rozhovoru pro EurActiv známý český architekt Ladislav Lábus. Redakce s ním hovořila o roli architektury v procesu transformace sociálních služeb pro zdravotně postižené občany.

Ladislav Lábus (nar. 1951) je český architekt a vysokoškolský pedagog. V roce 1991 založil vlastní ateliér Lábus - architektonický ateliér. Je autorem řady známých staveb, jeho jméno najdeme pod dostavbou paláce Langhans ve Vodičkově ulici v Praze, rekonstrukcí vily Lídy Baarové, Jízdárny Pražského hradu, nebo Edisonovy transformační stanice v Praze. Za svá díla získal řadu prestižních ocenění.

• Souhlasíte s tím, že architektura má vliv na kvalitu života člověka, tedy i na osoby se zdravotním postižením?
Proč by u nich mít neměla? Zdravotně postižený je normální člověk, a pokud má architektura vliv na život člověka, tak má zcela nepochybně vliv i na zdravotně postižené. Dokonce bych si troufnul říct, že mnohem silnější. Lidé bez postižení nevnímají prostředí kolem sebe tak citlivě jako lidé s handicapem, ať už ve fyzické či mentální rovině. To si velice rychle uvědomíte třeba jen při dočasném zranění, kolik bariér vaše okolí v sobě skrývá.

• Patříte ke známým českým architektům, který má na svém kontě řadu zajímavých staveb. Zajímalo by mne, zda máte nějakou zkušenost i s projektováním nějaké stavby pro zdravotně postižené osoby?
Pro zdravotně postižené jsem nikdy nepracoval, ale podobné úlohy jsme několikrát řešili spolu se studenty v rámci školních projektů. Osobně jsem ale projektoval třeba dům pečovatelské služby v Českém Krumlově pro seniory a také několik nerealizovaných projektů z oblasti sociální péče, např. chráněné bydlení a pracoviště pro Focus nebo vyzvanou soutěž na SOS dětskou vesničku v Brně.

• Je projektování bydlení pro zdravotně postižené obtížnější než pro zdravé občany?
Architekta to přiměje k tomu, aby se hlouběji zamyslel nad potřebami osob, které budou jeho dílo užívat. Více přemýšlí o tom, jak bude ona stavba, kterou navrhuje, uživatelský příjemná, jak se v ní bude žít. Může ho to také odvést od zbytečných výtvarných kreací.

• Může si při projektování bydlení pro zdravotně postižené osoby architekt lidově řečeno „vyhrát“? Tedy vytvořit objekt, který se může ucházet například o ocenění? Nebo je v první řadě důležité klást důraz na jeho praktičnost, funkčnost a využitelnost pro klienta?
Asi bych nepoužil výraz funkčnost, ale nazval bych to uživatelskou příjemností, protože když je něco příliš funkční, nemusí to být automaticky uživatelsky příjemné. Dílo, které pak vzniká, může být výtvarně zajímavé a navíc architekt nad projektem pro zdravotně postižené ještě intenzivněji přemýšlí, jak se v něm bude žít. Jde to jedno s druhým, ani jedna složka nepřevládá, nebo nejde na úkor té druhé.

• Co pro Vás jako architekta znamená transformace sociálních služeb pro zdravotně postižené osoby?
Lidé by se měli cítit v nových podmínkách jako doma a to jde mnohem jednodušeji v malém zařízení. Transformace je tedy o přestěhování zdravotně postižených osob z velkých ústavů do malých bytových nebo byt připomínajících jednotek. Mělo by platit, že v jednom domě podporovaném transformačním projektem nemá žít více než 2krát šest lidí. Podstata spočívá v tom, že nový domov má mít charakter normálního rodinného bydlení.

• Jak vnímáte výraz „domov“?
Je to o tom, že máte určitá práva a svobodu, ale také třeba o tom, že prostor, kterým se dostáváte ke svému domovu, je nějak hierarchizovaný. Jinými slovy, že neprocházíte obrovskými vstupními halami, dlouhými chodbami nebo prostory, v nichž se nacházejí nejrůznější rehabilitační zařízení.
Problém velkokapacitních ústavů je často v tom, že je na ně napojeno spoustu dalších provozů.

• Velkokapacitní ústav nelze vyprojektovat tak, že připomíná domov?
Samozřejmě, že jde, ale je to mnohem náročnější, než když se jedná o malé zařízení pro šest lidí. Na druhou stranu, i když určitě existují ústavy, které byly stavěny se zodpovědností architektů a byla jim věnována architektonická péče, stále v sobě mají ten základní handicap: pořád se jedná o ústav, instituci. Role člověka je tady v úplně jiné situaci, než třeba v chráněných bytech atd.

• Z různých cest a školních exkurzí po České republice si vybavuji, že takovéto velkokapacitní ústavy se mnohdy nacházejí ve starých zámcích či v budovách klášterů často na osamocených a opuštěných místech…
Ano a to je na tom to smutné. Tyto objekty, ať už mluvíme o zámcích či klášterech, svou atmosférou domov příliš nepřipomínají. Lidé tu bydleli v obrovských sálech bez jakékoliv intimity. Ale dříve to bývala běžná praxe.
Po roce 1989 se spousta těchto objektů restituovala, čímž se objevila šance vydat se cestou menších zařízení. Tenhle názor ale nakonec nepřevládl a v devadesátých letech se postavilo spoustu nových institucí a ústavů pro zdravotně postižené či důchodce, které to všechno stále řešily takříkajíc postaru. Jednalo se o velké kolosy, kde jedno lůžko stálo milion až milion a půl korun. Zcela otevřeně říkám, že se jednalo o špatně investované peníze, protože si uvědomme, že za takovou cenu bychom tehdy postavili byt či dům a zároveň zaplatili i sociální služby. Navíc platí, že když postavíme takové obrovské zařízení, musíme počítat s tím, že má určitou setrvačnost, která ale transformaci poskytování sociálních služeb brzdí.

• Proč se Česká republika vydala touto cestou navzdory tomu, že na Západě byl trend jiný?
Na to existuje jednoduchá odpověď. Postavit ústav pro stovku lidí je z investorského i dodavatelského a nakonec i provozovatelského pohledu mnohem zajímavější než stavba něčeho menšího.

• Když odhlédneme od finančního hlediska, je zajímavé vybudovat takový ústav i z architektonického pohledu?
Pokud se o tom přemýšlí, i ústav lze udělat civilním způsobem, tedy tak, aby příliš nepůsobil jako instituční zařízení, ale jako domov. Je to těžké, ale myslím, že pokud architekt už takovou zakázku získá, musí hned na začátku začít uvažovat o tom, jak ústavnost co nejvíce eliminovat. Ústav pro sto lidí přece můžete navrhnout tak, že to ve skutečnosti bude dvacet bytů.

• Jak již bylo řečeno transformace sociálních služeb je o přesouvání zdravotně postižených do vlastního domova, tedy do bytu či domku. Může se jednat například o byt v novostavbě, kterou je nutné nejdříve postavit, nebo ve zrekonstruované vilce. Další možností je samozřejmě pronájem bytu či objektu. V každém případě jsou ale nutné určité specifické stavební úpravy. Co je pro architekta zajímavější: novostavba, nebo rekonstrukce již postaveného objektu?
Pro architekta, který se s tímto druhem staveb nikdy před tím nesetkal, je rekonstrukce možná vhodnějším námětem, protože vždy vede k nějakým kompromisům a nesvádí přeceňovat specifičnost zadání, která odvádí od normality jeho řešení. Tyto stavby vyžadují určitou zkušenost a nadhled a musí se projektovat, jako by se jednalo o zdravé lidi, pouze s přihlédnutím k jejich handicapu. I u menších jednotek se v případě, že se tohle nepodaří, může velmi lehce stát, že se ve skutečnosti vyprojektuje nový malý ústav.
Rekonstrukce může situaci usnadnit tím, že stávající vila nebo činžovní dům již mají nějakou dispozici a provozní základ běžného života. Architekt se tomu musí alespoň částečně přizpůsobit a zabrání mu to v tom, aby začal uvažovat v různých škatulkách specifických funkčních požadavků, které mohou po vyabstrahování vést k tomu malému ústavu.

• Je důležité do projektování, ať už novostavby nebo v případě rekonstrukce, zapojit budoucího uživatele, v našem případě stávajícího klienta velkokapacitního ústavu?
Naše kancelář se hodně pohybuje v oblasti rodinných domů, a jsme proto zvyklí stavět pro konkrétní klienty. Jsem přesvědčen, že tenhle přístup, má své obrovské výhody. Víte, pro koho stavíte, znáte jeho priority atd. Práce pro neznámého klienta je zatížená nutnou univerzalitou, obecností a tím i svázaností a často se rezignuje na individuálnější řešení provozu daného bytu nebo domu. U handicapovaných je tento individuální aspekt ještě silnější.

• Jaké jsou trendy v zahraničí? Lze se něčím inspirovat?
Transformace sociálních služeb má v architektuře či bytových stavbách za následek to, že se projektuje s určitou zodpovědností vůči dlouhodobému užívání bytů i ve stáří nebo s nějakým postižením. Projektant více přemýšlí o tom, jak by se v daném bytě pohyboval zdravotně postižený nebo třeba i člověk se zlomenou nohou. Například ve Švédsku se již dopředu počítá s tím, že byt může jednou obývat třeba vozíčkář, a lze jej proto těmto podmínkám snadno přizpůsobit. Jinými slovy to znamená, že se nestaví ve standardu pro vozíčkáře, ale pro běžného obyvatele, avšak s tím, že se například všechny dveře udělají v širším rozměru, aby jimi mohl případně projet vozík.

• Mluvil jste o tom, že stavba či rekonstrukce pro handicapované nutí architekta se více zamýšlet nad tím, jak se bude v onom objektu žít. Jak obtížné je vybrat materiály, z nichž bude vytvořen interiér? Dokážu si představit, že například sklo může být pro zrakově postiženého člověka velmi nebezpečné…
Při přípravě manuálu pro bydlení pro zdravotně postižené se na toto téma hodně diskutovalo. Když budete takto logicky uvažovat, tak to samozřejmě může vést k tomu, že začnete i tu malou jednotku navrhovat tak, že to pak ve výsledku bude opět připomínat ústav nebo dokonce nemocniční prostředí. Dostanete se do situace, že třeba místo parket dáte do bytu linoleum, které je dobře omyvatelné. Ale řekněte mi, dala byste si do svého bytu všude lino jen proto, že se dobře umývá? Tady to vlastně všechno začíná a končí. Můžete dispozičně udělat byt, který ani v nejmenším ústav nepřipomíná, ale pak to zabijete tím, že celý byt vykachlíkujete, protože je to hygienické a ze zdravotního hlediska nejbezpečnější.

• Na začátku rozhovoru jste říkal, že jste dosud žádný byt či dům pro zdravotně handicapované neprojektoval. Chtěl byste si to zkusit?
Já se nebráním ničemu. Pokud by něco takového přišlo, tak proč ne? Jako architekta by mě ale velmi zajímalo zabývat se myšlenkou, o které jsem už také mluvil, tedy postavit onen ústav jako dvacet bytů a nikoliv jako jednu velkou instituci. Na druhou stranu budu velmi rád, pokud už se do něčeho podobného nebude nikdy investovat. V takovém případě o tu zakázku rád přijdu.
V tomto ohledu pomáhá EU, která dohlíží na směr investic z jejích zdrojů. Ty proudí v případě zdravotně postižených jednoznačně do výstavby menších zařízení připomínající bydlení v bytě a nikoliv třeba do humanizace stávajících ústavů. To je považováno za podporování setrvačné tendence přežívání a prodlužování ústavní péče. Bohužel v oblasti seniorského bydlení jsou nadále podporovány a financovány velkokapacitní instituce a zařízení.

• Jak je to s finanční nákladností těchto řešení?
Jednou stranou mince je finanční náročnost a druhou je efektivita výsledku. Někdy totiž platí, že některá zařízení mají ústavnost tak integrovanou do návrhu stavby, třeba v dispozičním řešení, že se ani transformovat nedají.

11. 12. 2012
zdroj: http://www.euractiv.cz/