Ve svém červnovém čísle se Rezidenční péče věnovala transformaci sociálních služeb a dala si záležet, aby na tomto procesu nezůstala suchá nit. Kritika, vinoucí se několika články, směřovala v zásadě do tří oblastí: transformace je špatně prováděna, směřuje ke špatnému výsledku a vlastně není vůbec potřeba. V každé z těchto výtek jsou obsaženy důležité body k diskuzi o směřování sociálních služeb a také ponaučení pro nás, kdo se transformaci sociálních služeb věnujeme. Rád bych je tedy rozebral podrobněji.

32 organizací je zapojených do projektu transformace.
Podnětem pro tyto články byl projekt Podpora transformace sociálních služeb, který realizuje odbor sociálních služeb a sociálního začleňování MPSV. Do projektu je zapojeno 27 zařízení sociálních služeb zřizovaných kraji a 5 organizací přímo řízených MPSV. Jako zřizovatelé zapojených organizací se projektu účastní všechny kraje ČR (kromě Hl. m. Prahy, kde to nedovolují podmínky financování z ESF).

Zapojené organizace v projektu pro své klienty, osoby se zdravotním postižením, připravují nové bydlení a podpůrné služby, které zajistí jejich zapojení do běžného života společnosti, ať bydlením v menších domcích v běžné zástavbě nebo důrazem na využití místně dostupných zdrojů (místo jejich nahrazování sociální službou). V tom nejsou zapojené organizace zdaleka jediné: snaha o náhradu ústavních velkokapacitních služeb podporou komunitního typu má v Česku již více než dvacetiletou tradici a některé kraje, např. Moravskoslezský nebo Karlovarský, systematicky pracují na přeměně pobytových služeb směrem ke komunitnímu způsobu jejich zajištění. Pro zajištění investiční části transformačního procesu, tedy výstavbu či rekonstrukci budov pro bydlení klientů nebo sociální služby, mají zařízení, resp. kraje jako jejich zřizovatelé, k dispozici 1,3 mld. Kč z Integrovaného operačního programu. Účast zařízení v projektu Podpora transformace pro ně znamená, že mohou využít podporu pracovníků Národního centra podpory transformace sociálních služeb a také nabídku vzdělávacích, supervizních a dalších metodických aktivit.

Vzdělávání je potřeba
Právě vzdělávání a další aktivity v rámci projektu Podpora transformace byly v článcích Rezidenční péče podrobeny silné kritice: byla jim vytýkána neschopnost reagovat na individuální potřeby zařízení, a také to, že je vzdělávacích aktivit příliš.

Druhou výtku považuji za folklórní projev kritiků jakýchkoli změn: nesouhlasí-li s něčím, kritizují to, že v dané věci probíhá vzdělávání. Rázem je ho příliš, zhusta bývá samoúčelné a kdovíjaké. Inu, obvykle považujeme vzdělávání za základ rozvoje jakékoli organizace či společnosti – ovšem je-li třeba, rádi na to chvilkově zapomeneme. V tomto duchu se dívám i na pěknou otázku v rozhovoru s ředitelkou Barevných domků Hajnice: „Jak toto hodnotíte jako ředitelka? Váš půlúvazkový pracovník bude pořád někde na školeních…“ Ano, přijmeme-li do týmu nového pracovníka, obvykle pro něj zajistíme školení, které ho uvede do tématu, zajistí určitý základ znalostí a společné naladění v týmu. V tomto případě to představovalo pět školících dní, rozdělených do dvou částí (dva a tři dny v celku). Považuji takový přístup za žádoucí a dosti běžný ve většině fungujících organizací.

Aktivity přizpůsobené potřebám zařízení
Výhrady vůči příliš unifikované nabídce vzdělávacích a dalších podpůrných aktivit jsou pro nás velmi důležité. Rozumím tomu, že ne každé organizaci vyhovuje základní nabídka podpůrných aktivit, jak je nastavena v projektu, a oceňuji, pokud o tom můžeme vést otevřenou diskuzi založenou na jasném pojmenování požadavků a potřeb organizace.
Všechny aktivity se snažíme přizpůsobit konkrétním podmínkám a požadavkům zapojených organizací: nenajdeme v týmu našich pracovníků v zařízeních či krajích mnoho takových, kteří by, ač na stejné pracovní pozici, vykonávali stejnou práci za stejných organizačních podmínek. Liší se pracovním uspořádáním i úkoly, podle toho, co která organizace v rámci transformačního procesu řeší a s čím potřebuje pomoci.

Podobně se snažíme přizpůsobit vzdělávací nabídku: např. místo jednoho vzdělávacího programu pro pracovníky v přímé péči nabídneme dva, abychom mohli reagovat na požadavky pracovníků ze zařízení pro osoby s tělesným postižením (většina zařízení v projektu má naopak za klienty osoby s postižením mentálním). Na základě požadavků zařízení a také poznatků z modelových hodnocení kvality připravujeme 17 individuálních seminářů přímo do zařízení – pro každou organizaci bude ušit přímo na míru a bude sloužit jen jí. Díky úpravě v projektu můžeme nově nabízet také práci konzultantů pro řešení individuálních požadavků zařízení či krajů, např. pro nastavení podpory výrazně specifickým skupinám klientů.

Podpořit skutečně komunitní bydlení a služby
Druhá část výtek na adresu transformace směřuje k očekávanému výsledku tohoto procesu: jednak tvrdí, že zvolená kritéria pro nově vytvořené bydlení a služby nejsou nastavena správně, jednak vznáší námitku ohledně nákladů na provoz takových služeb. Účelem Kritérií transformace, humanizace a deinstitucionalizace vybraných služeb sociální péče je především zajistit, aby z prostředků, které jsou k tomu určeny, vzniklo skutečně bydlení a služby sloužící ke společenskému začlenění uživatelů. Pracují tedy s omezením maximální kapacity budovaných objektů a s povoleným množstvím uživatelů služeb vzhledem k celkovému počtu obyvatel obce. Posuzuje se v nich začlenění objektů do běžné zástavby či návaznost na dostupné zdroje (jako jsou zdravotnická a školská zařízení, veřejná doprava, obchody a služby). Dá se předpokládat, že jako každá pravidla, i tato budou pro některé situace nevhodná – proto se provádí jejich vyhodnocování a sleduje se jejich aplikace v praxi, aby je bylo možné na základě získaných zkušeností upravit pro další použití.

Ve zkratce: kritéria mají zaručit právě to, co ve svém příspěvku poptává Tamara Šeligová: pobytové služby pro osoby s postižením „s kapacitou max. 25“. (V Kritériích je to ještě méně, ale o to nejde – podstatný je jasný požadavek na nízkou kapacitu pobytových služeb. Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by chtěl pro sebe či svého blízkého pobytovou službu „s kapacitou 100 a více“.)

Co je drahá péče?
V rozhovoru s ředitelkou Barevných domků Hajnice je diskutována rovněž otázka provozních nákladů nově vznikajících služeb: s paní Škarkovou (Alešovou) lze souhlasit, že pro klienta s vyššími nároky na péči bude výsledná služba pravděpodobně dražší, než je tomu ve velkokapacitním zařízení (k otázce ekonomické výhodnosti masové výroby netřeba cokoli dodávat). Paní Škarková se však dopouští chyby, kterou jinak důrazně vytýká transformačnímu projektu – nerozlišuje různé cílové skupiny a na základě svého zařízení posuzuje celý projekt a jeho předpokládaný výsledek. Díky dlouholetému úsilí personálu Barevných domků Hajnice jsou v tomto zařízení v dnešní době již většinou klienti, kteří vykazují spíše vyšší míru nároků na podporu a péči. Taková ovšem nejsou zdaleka všechna zařízení a transformačního projektu se účastní také zařízení, jejichž klienti naopak potřebují velmi malé množství péče a podpory – u nich dojde ke snížení nákladů na poskytované služby, neboť jich zkrátka nebudou potřebovat tolik. Mnoho lidí také v rámci transformace (která se rozhodně neděje jen v rámci tohoto projektu) odchází do zcela běžného bydlení, k příbuzným, životním partnerům apod.
Pobytové služby jsou potřeba. Jejich transformace také.

Což nás přivádí ke třetímu typu výhrad vůči transformaci, zdaleka nejdůležitějšímu: že totiž žádná transformace není potřeba – ústavní péče je potřebná a lidem, kteří ji využívají, vyhovuje.
Rezidenční péče pro osoby s postižením bude vždy třeba, a nikdo se v rámci tohoto projektu nesnaží tvrdit opak. Některé rodiny péči o osobu s postižením neunesou od začátku, jiným začnou síly docházet s tím, jak ten, o koho pečují, stárne a sílí – zatímco jim síly ubývají. Proto je důležité zajistit dostatek ubytovacích kapacit a podpůrných služeb. Transformace není otázkou rušení pobytových služeb, nýbrž změny podmínek, za nichž jsou poskytovány.

Pracovníci velkých ústavních služeb odvádějí úctyhodnou práci při snaze zajistit klientům kvalitní služby a životní podmínky. Jejich snaha bude ovšem vždy narážet na meze, které jim klade institucionalizované prostředí velkých ústavů – nepřirozené společenské vazby, nutnost přizpůsobit se provozu instituce.
Petr Víšek v úvodním článku píše, že pro obyvatele ústavů je toto prostředí přirozené: „Pokud navštěvovali své rodiny, vždy se rádi vraceli mezi „své“ lidi, a těmi byli lidé v ústavu. Do pro ně „normálního“ prostředí, které jim poskytovalo bezpečí a kladlo na ně jim pochopitelné a jim přiměřené nároky.“ Ani on ovšem není schopen označit ústavní prostředí za normální bez uvozovek…

Ač se některé texty občas snaží naznačit opak, v transformaci nejde ani o rušení pobytových služeb pro osoby s postižením, ani o dehonestaci práce těch, kdo je zajišťují. Jde o to uznat, že velkokapacitní ústavní podmínky prostě normální (běžné, typické, obvyklé) nejsou a přes veškerou snahu personálu nikdy nebudou. Jde o to zajistit lidem s postižením možnost žít způsobem života, který je běžný pro ty, kdo se do ústavní péče nedostali. Jde nakonec i o to zajistit pracovníkům rezidenčních služeb mnohem zajímavější a uspokojivější zaměstnání.
Tak to alespoň popisují ti, kdo přechod z velkého ústavu do komunitních způsobů zajištění péče zažili a nyní se těší ze zcela nového vztahu se svými klienty a z pracovního uspokojení, o jakém se jim dříve ani nesnilo.

Název: Transformace: podpora komunitních pobytových služeb
Zdroj: Rezidenční péče
Datum: 20. 9. 2011
Autor: Milan Šveřepa, vedoucí Národního centra podpory, transformace sociálních služeb