Příklad dobré praxe – oblast 5. Zapojení dalších zdrojů podpory
Rádi bychom ukázali na případu pana Prvého, který je níže popsán, jak lze propojit formální a neformální pojetí integrace člověka s duševním onemocněním do společnosti. V řízeném partnerství, jak vztahu dobrovolníka a klienta říkáme, je důležité držet formální nastavení vztahu (dodržovat pravidla a povinnosti ze vztahu vyplývající, které nastavují metodiky služby) a zároveň zažívat běžný vztah založený na spolupráci, komunikaci a vzájemném užitku. To, co v profesním vztahu sociálním pracovníkům, psychologům či třeba psychiatrům nepřísluší, dobrovolník - člověk nezatížený profesionalitou si může dovolit, a tím vytvořit rovnocenný vztah, kde hlavním tématem není nemoc, ale zdraví. Klienti pak obohacují svůj život novými zážitky, navštěvují nová místa a zkouší si činnosti, kterých se obávají, a to vše v bezpečném „doprovodu“ dobrovolníka.
Výchozí situace:
Otec pana Prvého oslovil naši službu v počátcích jejího vzniku. Přišel s informací, že jeho 24letý syn je velmi osamělý, není zvyklý setkávat se s vrstevníky, potýká se s intenzivními úzkostmi, obsedantním myšlením a kompulzivním chováním, které mají silně negativní dopad na kvalitu jeho života. Hledal pro syna možnost, jak rozšířit jeho sociální síť a zároveň mu nabídnout jiný program než ten, který syn zažíval mezi čtyřmi stěnami svého pokoje v domě za Prahou u rodičů. Rodina a paní farářka byli jeho jediným sociálním kontaktem. Pro pana Prvého byl stěžejním tématem života jeho vztah k Bohu a život v církvi. Podpora a doprovázení, které otec svému synovi poskytl v průběhu navazování kontaktu se službou, byly rozhodující. Otec pravidelně doprovázel syna na vstupní konzultace do služby tak dlouho, dokud syn nezískal k pracovnici služby důvěru. Spolupráce se rozšířila i na telefonické rozhovory s pracovníky služby, které kontakt a důvěru prohlubovaly. V lednu 2006 byl pan Prvý odhodlán seznámit se s dobrovolnicí dobrovolnického programu služby Dobroduš. V té době již měla služba definované a písemně zpracované metodiky, se kterými byl pan Prvý seznámen. Pan Prvý byl vůbec prvním klientem služby. Bylo mu 24 let.
U pana Prvého v počátcích spolupráce jednoznačně dominovaly projevy jeho nemoci. Neustále se o všem ujišťoval, pečlivě vše zapisoval a evidoval, odškrtával splněné úkoly, neustále kontroloval zápisy apod. To vše pro svou výraznou úzkost, stres, strach ze selhání, strach z toho, že se druzí budou zlobit, výčitky, nízké sebehodnocení. Zájmů měl pan Prvý několik, ale všechny byly hodně individualistické a tzv. "domácí" (historie, heraldika, genealogie, sbírání známek, mincí, secesních ornamentů, zajímal se o hudbu a módu 60. – 70. let). Vše si pečlivě eviduje a systematicky třídí. Jeho prvotní zakázkou u nás bylo seznámení a navázání kontaktu s dobrovolníkem podobného věku. Chtěl se jednak setkávat s lidmi v podobné situaci, ve které byl sám, jednak chtěl někoho, kdo by ho podpořil při návštěvě lékaře, úřadů, chtěl s někým jezdit na výlety, mít společníka a sdílet s ním hezké zážitky a poznávat nové věci.
Dobrovolnický program je nastaven tak, že dvojice se schází 6-10 hodin měsíčně (průměrně však 2-3 hodiny týdně) a tráví společný volný čas různorodými aktivitami, které vycházejí zejména ze zakázky klienta. Vždy se ale musí na aktivitě podílet oba a zvolená aktivita musí mít rozvojový potenciál (doprovod k lékaři a čekání na klienta není vhodnou náplní dobrovolníka). Dobrovolník uzavírá smlouvu minimálně na 6 měsíců. Některé dvojice se scházejí v domácnosti klienta (z důvodu zdravotního omezení klienta), jiné se scházejí v „terénu“. Dobrovolníci jsou starší 20 let. Po vstupním rozhovoru a vyřízení jisté agendy absolvují vstupní vzdělávání a nadále se ve své roli rozvíjejí. Role dobrovolníka je jasně daná a je ukotvená v pravidlech služby. Dvojice vytváříme na základě společných zájmů, představ a očekávání, podle jejich preference (věk, pohlaví, lokalita, zájmy, víra, kouření aj.). Každý dobrovolník i klient má po celou dobu spolupráce svého sociálního, resp. klíčového pracovníka a koordinátora v jedné roli, se kterým vypracovávají individuální plán klienta a pravidelně se s ním setkávají v rámci podpůrných rozhovorů.
Způsob řešení:
Pracovníci služby vybrali pro pana Prvého vhodnou dobrovolnici (mohli vybírat pouze z žen, protože v dobrovolnickém programu muži zatím neměli zastoupení) a klíčový pracovník dohodl seznamovací schůzku. Dvojice se začala setkávat, naplňovali společně individuální plán klienta. Protože pan Prvý měl výrazné úzkosti spojené s cestováním, jezdila dobrovolnice do místa jeho bydliště. Pokud bylo náplní setkání vyřizování agendy ve městě, vyzvedávala jej na nádraží, kam ho přivedl tatínek. Po krátké době však nastala situace, kdy se pan Prvý do dobrovolnice zamiloval. Dvojice dále nemohla spolupracovat a tak, po dobu než jsme vyškolili mužské dobrovolníky, se pan Prvý setkával s dvěma dobrovolnicemi a tvořili trojici. Situace byla řešena zcela výjimečně vzhledem k podmínkám, ve kterých služba v dobách svého vzniku byla. Pan Prvý se však zamiloval i do další dobrovolnice, a proto jsme spolupráci s dobrovolnicemi předčasně ukončili a čekali na mužského dobrovolníka.
Pro pana Prvého bylo citové zranění velmi nepříjemné, potácel se v emocích, které do té doby nezažil, a proto mu klíčová pracovnice služby poskytovala průběžnou podporu. V období bez dobrovolníka pan Prvý docházel do služby a byl zapojen do aktivit, které služba standardně nabízela (jezdil na výlety s Klubem líných turistů, podílel se i na jeho organizaci, účastnil se předprázdninového setkání všech klientů a dobrovolníků apod.). Na těchto akcích měl příležitost setkat se s ostatními klienty. S prvním dobrovolníkem se pak seznámil zhruba do půl roku.
Od začátku roku 2007 do jara roku 2012 se pan Prvý průběžně setkával s třemi dobrovolníky, z toho s jedním byl rok a se dvěma po dvou letech. Setkávání probíhala na základě zakázky pana Prvého. Schůzky probíhaly většinou v místě bydliště klienta, postupně se však přesouvaly do větší vzdálenosti od domova, s posledním dobrovolníkem se už pravidelně setkával v Praze. Postupně se upozaďovala i role rodičů, zejména otce (např. již nemusel svého syna doprovázet). Náplň setkávání vycházela z individuálních plánů, tedy z cílů, které mají být v určitém období dosaženy. Cíle si stanovoval pan Prvý a byly často spojeny se vztahovými tématy (zlepšování komunikačních a vztahových dovedností), s osobním rozvojem (osamostatňování se) nebo zařizováním praktických záležitostí (nákupy, úřady). Důležitou složkou bylo zhodnocení naplnění cílů, kde se panu Prvému dostalo ocenění, podpory a zpětné vazby. Na hodnotících schůzkách je přítomen kromě klienta i klíčový pracovník a dobrovolník. Všichni se mohou ke spolupráci vyjadřovat.
Dobrovolníci a pan Prvý po dobu spolupráce naráželi na nemalá úskalí. Silné projevy nemoci měly vliv na průběh spolupráce. Pan Prvý měl vždy zpočátku negativní přístup ke změnám. Mnohdy dobrovolníci museli čelit opakovanému ujišťování ze strany klienta, silné nervozitě (pokud se něco nestíhalo, byla nějaká nepředvídatelná změna), někdy neadekvátním projevům (otázkám v oblasti silně intimních témat). Nároky vznikaly i v oblasti dodržování stanovených hranic. Pan Prvý měl někdy tendence přesahovat domluvený čas, zvláště pokud se nestíhaly všechny úkoly z jím sepsaného seznamu. Někdy přicházel se změnami ujednání, které vyhovovaly jemu, a už méně dobrovolníkovi. Často také telefonoval dobrovolníkovi ne kvůli dojednání schůzky, ale proto, že se chtěl neustálému o něčem ujišťovat. V rámci společných setkání bylo potřeba opakovat pravidla služby a dobrovolnického programu, pravidla dávat panu Prvému v písemné podobě, jasně nastavovat hranice, které se vztahovaly k délce setkávání a telefonování.
Klíčový pracovník vždy podporoval sdělování pocitů obou zúčastněných a podporoval vytváření dohod (třeba i jako dodatek ke smlouvě). Pomáhalo také, když se na společné schůzce věci sepsaly na flipchart pro snazší orientaci a lepší možnost dohodu dokumentovat.
Dobrovolníci věděli, že mohou přijít na „řešící“ schůzku s klíčovým pracovníkem individuálně a sdílet své pocity. Stejnou možnost měl i pan Prvý. Dobrovolníci se zároveň účastní pravidelných supervizí, kde získávají informace, podporu a zpětnou vazbu od zkušených a velmi kvalitních supervizorů a od ostatních dobrovolníků. V průběhu spolupráce se službou Dobroduš je dobrovolníkům nabízeno další průběžné vzdělávání (semináře, exkurze, přednášky), které se odvíjí od aktuálních a palčivých témat.
Výsledek změny:
V průběhu spolupráce bylo znovu potřeba definovat roli dobrovolníka, aby pan Prvý nevnímal dobrovolníka jako asistenta či pečovatele. Pan Prvý si na základě toho uvědomil, že dobrovolník je člověk, který se ve svém volném čase věnuje jeho potřebám, ale zároveň že má i své vlastní představy o společném setkávání a své potřeby (např. pan Prvý chtěl nakupovat, dobrovolník si chtěl povídat). Dříve klientem silně prosazované nakupování se postupem času poměrově vyrovnalo povídání. Bezpečný a otevřený vztah, který si pan Prvý k dobrovolníkům vždy vytvořil, přispěl i jeho motivaci ke změně. Začal se více orientovat na potřeby dobrovolníků, postupně začal vycházet vstříc návrhům dobrovolníka a tím potlačil své představy (u pana Prvého šlo o výrazné sebezapření). Stále opakovaná pozitivní zpětná vazba a opakovaná pozitivní zkušenost, že vycházet druhému vstříc a dělat radost druhým přináší i osobní uspokojení, bylo silným motorem pro změnu přístupu k druhým. Jak se sám pan Prvý vyjádřil: „Něco, co mi není příjemné, může být pro mě dobré.“
Pan Prvý prošel za šest let spolupráce velikými změnami. Naučil se redukovat úkoly, které si připravil na schůzku s dobrovolníkem a které zabíraly většinu času. Vychází vstříc nejen svým vlastním potřebám, ale i potřebám dobrovolníků, kratší dobu trvá „ujišťování“, dokáže se dohodnout s druhými, je více empatický. S posledním dobrovolníkem zažil i odmítnutí a z toho plynoucí naštvanost, ale také následné porozumění a otevření se změně. Během spolupráce dozrál, je otevřenější, uvolněnější, více se ptá na názory druhých, je samostatnější. Veliký vliv na rozvoj klienta měli právě naši dobrovolníci, kteří trpělivým a laskavým přístupem posouvali vzájemný vztah dopředu, reflektovali a podporovali změny, které klient sám přijímal, protože mu v závěru přinášely úlevu a radost. Rozšířila se mu sociální síť, dodnes je v kontaktu se všemi dobrovolníky (před dvěma lety dokonce spolu s dobrovolníkem navštívila pana Prvého i dobrovolnice z počátků spolupráce). Jel sám bez pomoci rodičů na duchovní cvičení – exercicie. Zůstal poprvé v životě sám doma bez rodičů a s posledním dobrovolníkem se rozloučil tak, že ho doprovodil na tramvaj a počkal, až tramvaj odjela (dříve vždy doprovázel dobrovolník klienta).
Pan Prvý nyní čeká na dalšího dobrovolníka poté, co v dubnu 2012 skončila jeho spolupráce s posledním dobrovolníkem (horní hranice možné spolupráce s dobrovolníkem je 2 roky). Pan Prvý chce s dalším dobrovolníkem navázat na současnou situaci. S jeho podporou chce naplňovat výše uvedené cíle s důrazem na rozvoj vztahové oblasti (chce se zabývat potřebami druhých a učit se porozumět prožívání druhých). Oproti minulým zkušenostem, kdy pan Prvý potřeboval vždy alespoň měsíční pauzu před seznámením s novým dobrovolníkem, byl tentokrát připraven se seznámit hned. S dalším dobrovolníkem by mohl i nadále upevňovat již získané dovednosti a dále prohlubovat sociálně integrační dovednosti. Optimální vyhlídka do budoucna je taková, že klient dosáhne svého dlouhodobého cíle, kdy bude stát jistě na vlastních nohou, bude mít přirozeně vytvořenou sociální síť, a tudíž už naši službu nebude potřebovat. Pan Prvý má dobře nakročeno.
Doporučení a zkušenosti:
Zásadní pro změnu u pana Prvého bylo, že pracovníci služby následné péče Dobroduš porozuměli projevům nemoci a zvolili způsob práce, který bude bezpečný a efektivní (oceňovat, podporovat snahu, strukturovat, vymezovat hranice apod.). Důležité bylo najít vyváženost mezi očekáváním a potřebami klienta na straně jedné a služby na straně druhé. Porozumět potřebám klienta, snažit se jim vyjít vstříc. Zároveň dbát na pravidla služby, nepřekračovat nastavené standardy (co se týče služby jako takové, práce jednotlivých klíčových pracovníků a samozřejmě dobrovolníků). Naše služba vychází z individuálních plánů klientů, ve kterých jsou obsaženy cíle na určité období. Cíle jsou konkrétní, srozumitelné, vycházejí z potřeb samotných klientů, kteří si je sami definují. Po určené době se individuální plány hodnotí, upravují se dosavadní cíle nebo se vytvářejí cíle nové. To vše podle tempa a možností klientů, aby pro ně bylo dosahování cílů motivující a nikoli stresové. Pro pana Prvého a jeho osobnostní nastavení byla takto zacílená spolupráce jednoznačně rozvojová.
Nezbytnou roli sehráli v případě pana Prvého (i v případě dalších klientů) naši dobrovolníci. Pro pracovníky služby je stěžejní dobrovolníka správně zvolit ke konkrétnímu klientovi a představit jej tak, aby klient jeho roli správně porozuměl. Role je pevně dána a sami dobrovolníci se s ní seznamují již od počátku spolupráce. Stejně tak je podstatné hovořit o nastavení spolupráce dobrovolník – klient, jež vychází ze vzájemného respektu, naplňování potřeb obou účastníků a ze snahy o vyrovnané pozice – o jakési ohraničené, řízené partnerství.
Obtížné momenty spolupráce s panem Prvým vznikaly právě v době, kdy se výše zmíněné aspekty jednoznačně nedefinovaly. Potřeby pana Prvého byly výrazně upřednostňovány před potřebami dobrovolníka, čímž se prohlubovaly vzorce chování, které nejsou pro vztahovou oblast přínosem. Negativní dopad tohoto přístupu se projevil i na motivaci dobrovolníka trávit svůj volný čas s panem Prvým. Dobrovolníkovy potřeby byly značně upozaděny a společný program se řídil úkoly pana Prvého. Dobrovolník měl možnost své pocity vyjadřovat na supervizi, ze které vyšly zajímavé závěry a následně další postupy spolupráce. V tuto chvíli sehrál důležitou úlohu klíčový pracovník, který pomohl pojmenovat a legitimizovat potřeby dobrovolníka, znovu vymezil jeho roli, a i když to nebylo jednoduché, pan Prvý skutečně začal měnit přístup sám k sobě i k dobrovolníkovi. Díky tomu, že si dobrovolníka vážil a měl k němu pozitivní vztah, vzal pan Prvý na vědomí i jeho potřeby a postupně se mu dařilo vztah s dobrovolníkem posunovat na úroveň „partnerství“.
Výše zmíněný postup se nám daří uplatňovat i v jiných příkladech stávající praxe. V případě jiné klientky se nám podařilo vytvořit funkční dvojici až poté, co s ní klíčová pracovnice rok samostatně pracovala. V průběhu tohoto času, kdy jsme se samozřejmě věnovali i jiným potřebám klientky, byl dán zároveň důraz i na přípravu klientky spolupracovat v budoucnu s dobrovolnicí, o kterou velmi stála. Bylo třeba vymezit roli dobrovolníka, hledat smysl jejich setkávání, opakovat pravidla, zdůrazňovat naplňování potřeb obou zúčastněných. V předchozím období měla klientka, respektive služba, dvě negativní zkušenosti ze spolupráce klientky a dobrovolnice. V obou případech spolupráce skončila na přeceňování potřeb klientky a nedocenění potřeb dobrovolnic. Klientka využívá celou řadu jiných služeb, kde se profesionálové věnují jejímu očekávání a potřebám. Naše služba přistupuje ke klientům obdobně, ale dobrovolnický program je založen na jiných principech (rovnost, participace, dobrovolnost). V současné době se klientka již přes půl roku setkává s dobrovolnicí a jejich spolupráci vnímáme velmi pozitivně. Klientka si osvojila principy dobrovolnického programu. Náplň setkávání vymýšlejí společně, aby vyhovovala oběma. Setkávání se uskutečňuje v mezích nastavených pravidel a individuálního plánu. U klientky vidíme jednoznačný posun v jejím přístupu k druhým lidem, přístupu založeným na respektu a zájmu o druhé.
Změny nastávají snadněji, když je vztah založen na zdravých elementech jedinců s důrazem na jejich potenciál, nikoli na těch nemocných, bezvýchodných. O to se naše služba i odborností nezatížení dobrovolníci snaží.
Údaje o sociální službě:
Diakonie ČCE
SKP v Praze, služba následné péče DOBRODUŠ
Francouzská 11, Praha 2, 120 00
Dobroduš aktivizuje a začleňuje dospělé osoby s dlouhodobým duševním onemocněním do společnosti. Smyslem služby je napomáhat těmto lidem v začlenění do společnosti rozvojem jejich sociálních dovedností, navazováním mezilidských vztahů a aktivním trávením volného času. Služba je poskytována v Praze a blízkém okolí sociálními pracovníky s využitím podpory dobrovolníků. Součástí služby je setkávání uživatele a dobrovolníka zejména v jejich přirozeném prostředí. Služba následné péče Dobroduš zahájila svou činnost v lednu 2006. Kromě sociální práce, jejíž náplň vychází ze Zákona o sociálních službách, se věnujeme koordinaci dobrovolníků a dalším integračním aktivitám (organizace společenských akcí, výletů s naším „Klubem líných turistů“, bazary spotřebního zboží „Dobrobleší“ či charitativní koncert „Hudba pro duši“). V současné době stále více podporujeme a vedeme naše klienty k aktivitám, ve kterých mohou veřejně prezentovat své dovednosti a vědomosti, pomáháme jim zajišťovat a propagovat veřejné prezentace vlastního projektu/tvorby, zejména v oblasti vzdělávání (přednášky, semináře) a umění (autorská čtení, výstavy, vedení workshopů). Poslední zmíněnou oblast naší služby chceme do budoucna více ukotvit a rozvíjet. V našem týmu pracují 3 sociální pracovníci (2 pracovní úvazky). Spolupracujeme s dalšími organizacemi, které se věnují stejné cílové skupině. Také se organizovaně několikrát do roka setkáváme s koordinátory dobrovolníků z dobrovolnických organizací. Spolupracujeme s vyššími odbornými a vysokými školami sociálních oborů, kam chodíme prezentovat službu a referovat o oblasti duševního zdraví a nemoci.
Kontakt:
Mgr. Tereza Najbrtová
Tel.: 602 142 075
E-mail: najbrtova.skp@diakonie.cz