Trnitá cesta ke štěstí (Agentura pondělí)

Příklad dobré praxe – oblast 5. Zapojení dalších zdrojů podpory

Na příběhu paní Marcely chceme ukázat, že je pro klienta možné přijmout zodpovědnost za svůj život a rozhodnout se pro odchod z ústavu, navzdory tomu, o jak těžký proces se může jednat. Asistenti museli paní Marcelu na počátku služby hlavně povzbuzovat, ujišťovat a pomáhat jí budovat sebevědomí. Problémem nebyly chybějící dovednosti v oblastech souvisejících s bydlením, ale nejistota a obavy ze změny.  Příklad muže být důležitý pro asistenty a klienty, kteří si myslí, že přechod z ústavního života do samostatného bydlení je jen o nácviku sociálních dovedností.

Výchozí situace:

Paní Marcela byla do 3 let v dětském domově, potom žila do 12 let ve své původní rodině. Na otce vzpomíná nerada, říká, že hodně pil, byl hrubý na matku i na ni. Dětství neměla paní Marečková jednoduché a dodnes nám vypráví o šikaně ve škole, o tom, jak byla bita a jak trpěla.

Po smrti otce se paní Marcela dostala do diagnostického ústavu, jelikož byla lidmi využívána a šikanována. Matka o problémech Marcely nevěděla, netušila ani, že ji někdo využívá, posílá ji krást a že jí také vyhrožovali smrtí.

Paní Marečková nerada vzpomíná i na základní školu, do které chodila, i tam byla opakovaně vystavována šikaně. Podle jejích slov nemělo cenu se s tím někomu svěřit, protože by jí stejně nevěřili. Navíc se paní Marcela bála, že pokud o tom někomu řekne, bude to mít ve škole ještě horší.

Další etapou jejího života byl ústav sociální péče. Paní Marcela o něm říká, že to byl kriminál, nejhorší ústav, kterým si prý prošla. Žila zde do svých 15 let. Pak se přestěhovala do dalšího ústavu sociální péče, kde žila do 18 let.

Od svých 18 let žila paní Marcela na ubytovně v Děčíně. Pracovala v továrně a práce se jí líbila. Nezvládala však samostatné bydlení na ubytovně, byla opět šikanována - jedna žena ji využívala, brala jí peníze. Paní Marcela neměla peníze na živobytí a trpěla hladem. O této době říká, že v práci byla moc spokojená, ale na ubytovně to nešlo.  Nezvládala to, že ji někdo zneužívá a neuměla se bránit. S tím má problémy i dnes.

Paní Marcela si podle svých slov nepamatuje, jak dlouho byla „na svobodě“, ale když navštívila psychiatra, doporučil jí pobyt v psychiatrické léčebně. Zdá se, že se tam hodně nudila. Pobyla tam více než 3 roky, čekala na umístění do dalšího ústavu sociální péče. Ve svých 21 letech se znovu stěhovala do ústavu, kde zůstala až do října 2009. Z ústavu odešla do Agentury Pondělí, do služby podpora samostatného bydlení. To jí bylo 39 let.

Způsob řešení:

V rámci dlouholeté spolupráce Agentury Pondělí s ústavem sociální péče se paní Marcela, jako mnoho jiných klientů zdejších ústavů, dostala do služby sociální rehabilitace Agentury Pondělí. Zde se přes 4 roky učila nové dovednosti - ráda uklízela, naučila se vařit základní jídla. Díky programu podporované zaměstnávání si našla práci v místní pekárně. Chodila i na klub Sebeobhájců, kde si klienti vyprávěli své příběhy na téma ochrany lidských práv. Na Sebeobhájcích se paní Marcela dozvídala od dalších klientů, jak se zachovali, když je někdo okradl, co řekli, kam šli a jak to vysvětlili na policii – jak se má bránit. Díky vyprávění kolegů paní Marcela zjistila, že není jediná, která má problémy se zneužíváním, se strachem a s velkou důvěřivostí k lidem, kteří ji potom využívají. V té době si už pomalu tvořila okruh přátel, s nimiž se radila o možnostech samostatného bydlení.

Než paní Marcela odešla do služby podpora samostatného bydlení, moc se toho kroku bála. Stále se všech ptala, co má udělat. Rozhodnutí měnila snad každý týden, bála se, že samostatný život nezvládne. O tom ji přesvědčovali i v ústavu. Byla ovlivňována názory spolubydlících i názory personálu. Paní Marcela si stále pamatovala špatnou zkušenost z bydlení na ubytovně v Děčíně, kde neměla žádného asistenta, který by jí pomohl. To ji stále trápilo, proto váhala skoro rok. Asistenti v agentuře ji ujišťovali, že má čas se rozhodnout, ať se poradí se svými přáteli.

Paní Marcela se v říjnu 2009 definitivně rozhodla z ústavu odejít. Využila nabídku vyzkoušet si na jeden měsíc bydlení v samostatném bytě s tím, že jí ten jeden měsíc v ústavu drželi místo. Zkoušku zvládla a od listopadu 2009 definitivně bydlí ve svém bytě. Z ústavu si odnesla své oblečení a trochu peněz na účtu. Neměla žádný nábytek, peřinu, ani povlečení. Agentura díky dobrým lidem pomohla paní Marcele s vybavením bytu. Půjčila jí do začátku i lednici a pračku. Zpočátku bylo samostatné bydlení pro paní Marcelu opět těžké. Bála se selhání, za vše se pořád omlouvala, vyšší míru podpory si přivolávala zdravotními problémy. Každý týden ji bolely zuby, až si nechala všechny vytrhnout, a to i přes to, že lékař říkal, že jsou zdravé. Potom si paní Marcela stěžovala na bolest na srdci, byla proto týden v nemocnici na pozorování. Asistentky se jí v té době hodně věnovaly, uklidňovaly ji, ubezpečovaly, že drobné problémy, které život přinášel, jsou normální. Její informace o zdravotním stavu jsme brali velmi vážně, paní Marcela věděla, že se na nás může vždy obrátit a že ji vyslechneme. Problémem bylo i bezhlavé utrácení kapesného.  Utrácela vždy jen za CD a DVD. I v tomto případě se díky supervizi odhalila skutečná příčina tohoto chování. Paní Marcela se o peníze bála, proto je vždy raději hned utratila. Řešení bylo potom už velmi jednoduché - paní Marcela dostávala peníze po menších částkách, o které se již nebála. Když se obava vytratila, zvládala s penězi rozumně hospodařit a ještě si ušetřit na vybavení pokoje. 

Díky intervizi a supervizi se i asistentky učily novým pohledům na tuto klientku a aby mohly lépe pochopit její stavy. Četly odbornou literaturu. Schůzky s paní Marcelou byly velmi časté, povídali jsme si o tom, jak se cítí. Trénovala také, jak reagovat v různých situacích a jak odpovídat na žádosti o peníze. Dobrým řešením byla i těsná spolupráce asistentky s kolegyní paní Marcely z práce.  Paní Marcela tím pádem dostávala stejné informace o tom, jak reagovat na nestandardní požadavky „přátel“, kteří ji chtěli využívat.  

Výsledek změny:

Dnes, už jen s malou podporou asistentky, bydlí paní Marcela spokojeně ve svém bytě, zvládá všechny dovednosti s bydlením spojené. Stále chodí do práce a má mnoho známých v  okolí svého bydliště. Asistence stále trvá při hospodaření s penězi.

Paní Marcela má přirozenou podporu kolegů z práce a zároveň má pár přátel, ke kterým chodí na návštěvy. Říká, že je spokojená, ale bojí se toho, že by se měla vrátit do ústavu nebo do psychiatrické léčebny.

Asistence probíhá při hospodaření s penězi a při jednání se soudy při vrácení způsobilosti k právním úkonům. Péči o svou domácnost zvládá zcela samostatně. Je přátelská, vyhledává kontakty - nechce být sama. Někdy se jí stane, že jí lidé něco špatného řeknou nebo je špatně pochopí, to se pak trápí a dlouho řeší s asistentem.  Občas se dostane, jak ona sama říká „do průšvihu“ - stává se, že jí někdo něco vezme nebo jinak využije. Paní Marcela se snaží svoje „průšvihy“ řešit s asistentkou, už si nekupuje DVD a kradené věci na ulici, nechodí k cizím lidem do bytu, nepůjčuje svůj fotoaparát a podobně.  Dnes si své „průšvihy“ řeší sama, ale vždy se s nimi asistentce svěří a o problémech si spolu často povídají. Pochopila, že ji někteří lidé zneužívají a že se vydávají za kamarády, ne vždy s dobrým úmyslem.

Asistentka pomohla paní Marcele při změně opatrovníka a sepsaly spolu žádost o částečné vrácení způsobilosti k právním úkonům. Paní Marcela se díky spolupráci s asistentkami naučila částečně hospodařit s penězi. Dnes už peníze utrácí postupně, nemá již tendenci je okamžitě utratit, aby jí je někdo neukradl.

Před pár měsíci paní Marcelu oslovil jeden starší, nemocný muž, zda by mu vynesla odpadkový koš. Od té doby mu pravidelně pomáhá, někdy zadarmo, někdy dostane drobnou odměnu.  Cítí se u něho moc dobře a je ráda, že není úplně sama a že je „užitečná“. Je pro ni důležité, že může někomu pomoci, chodí na nákupy, platí složenky, dělá drobný úklid.

Také ráda cestuje, fotografuje, poslouchá hudbu, dívá se na filmy, nakupuje hudební CD, filmy na DVD a velmi ráda jí.

Sama říká, že „na svobodě“ je ráda a že je hlavně ráda, že se má s kým poradit. Ví, že není úplně sama. V rozhovorech často opakuje, že se do ústavu rozhodně vrátit NECHCE, i když si v životě na vlastní kůži zažívá, jak říká, „průšvihy“.

Paní Marcela letos v říjnu oslavila druhý rok samostatnosti.

Doporučení a zkušenosti:

Na počátku každé velké změny, hlavně u klientů, kteří žijí mnoho let v ústavu, je nutné pochopit jejich obavy. Podporu zaměřit na ujišťování, zvýšit míru podpory v novém prostředí, zapojit přirozené zdroje v komunitě. U paní Marcely to byla kolegyně z práce, se kterou jsme byli od počátku služby v častém kontaktu.  Klíčová pracovnice jí pomáhala hledat i další přirozené zdroje, chodily spolu na výlety, seznámila ji s okolím nového bydliště, se svými přáteli. Důležité bylo, že si paní Marečková zažila důsledky svých špatných rozhodnutí, kdy nakoupila kradené čokolády a pak se velmi bála, že bude obviněna policií. Asistentka musela s policií jednat, aby se paní Marcela strachem psychicky nezhroutila. Díky svým „průšvihům“ byla zkušenější, jistější a naučila se sama řešit drobné problémy. Trénovala s asistentkou, jak někoho odmítnout, jak se slušně, ale jasně bránit zneužívání. Byla to dlouhá cesta, nevíme, zda už jsme v cíli, ale každým dnem je paní Marcela klidnější a jistější. 

Zneužívání osob s mentálním postižením je velkým problémem, který se bude týkat mnoha klientů v samostatném životě. Nám se osvědčilo nechat klienta zažít si občas důsledky svého rozhodnutí, potom si zkušenost lépe zapamatovali.

Dalším problémem je využití volného času. Lidé, kteří přišli z ústavu, si sami neuměli volný čas zorganizovat. Uměli jen sledovat televizi a čekali, že výlety, dovolenou i víkendový program jim někdo připraví. To se týkalo i paní Marcela, která pořád chodila k někomu na neočekávané návštěvy, a když se opakovaně zklamala, seděla doma a poslouchala hudbu. Někdy se konečně vypravila na výlet do sousedního města, ale tam zase šla na návštěvu do rodiny, kde se neohlásila a oni jí ve dveřích oznámili, že na ni nemají čas a na návštěvu ji nepozvali. Asistentky s ní vše opakovaně probíraly. Hodně jsme využívali vyprávění příběhů, které se prožité situaci podobaly, a zároveň jsme se bavili o možných způsobech řešení.

Jeden z největších problémů jsou chybějící dovednosti při hospodaření s penězi. To se týká všech klientů, kteří do Podpory samostatného bydlení přicházejí. Uživatelé, kteří žili v ústavech sociální péče, nemají naštěstí žádné dluhy, ale někteří uživatelé přicházející z rodin nebo z jiného typu bydlení (azyl, chráněné bydlení a jiné) dluhy mívají, někdy i velké.

Při práci s paní Marcela se nám osvědčila spolupráce se supervizorem a intervize. Obojí jsme využili i v jiných těžkých případech, u uživatelů, kde jsme řešili rizikové situace. Supervize i intervize se nám osvědčily nejen u osob s mentálním postižením, ale i u lidí s duševní nemocí, a proto nyní podporujeme vznik další svépomocné skupiny.

Další osvědčenou aktivitou je hnutí Sebeobhájců, které velmi netradičně pomáhá uživatelům s jejich problémy. Na schůzkách si uživatelé sami mezi sebou povídají o svých zkušenostech, pomáhají si navzájem a nejspíš to pro ně někdy znamená více, než vysvětlování ze strany profesionálů.

Údaje o sociální službě:

Agentura Pondělí

Podpora samostatného bydlení

2. polské armády 1094, 408 01 Rumburk

Agentura Pondělí poskytuje službu Podpora samostatného bydlení ve Šluknovském výběžku dospělým osobám se zdravotním znevýhodněním, žijícím ve vlastním bytě. Službu poskytujeme od roku 2009. Do služby přicházejí zájemci z domovů pro osoby se zdravotním postižením,  domovů se zvláštním režimem,  azylových domů, dětských domovů a z léčeben. 

Služba zahrnuje podporu při hledání vlastního bytu, při rozvoji dovedností v oblastech souvisejících se samostatným bydlením, obhajobou práv a začleněním do života obce a regionu. Je poskytována lidem, kteří ji potřebují a mají o ni zájem.  Službu poskytujeme s respektem k individualitě uživatelů, podporujeme realizaci jejich vlastních představ. Asistenti vedou uživatele k přebírání zodpovědnosti za vlastní život a k samostatnosti.

Kontakt:

Monika Lampová, ředitelka

Tel.: 775 554 491

E-mail: lampova@agenturapondeli.cz

www.agenturapondeli.cz