Cesta do běžného života (Benjamín, p. o.)

Příklad dobré praxe - oblast 1. Podpora klienta

Chtěli bychom Vás seznámit s příběhem našeho bývalého uživatele, který neměl možnost být ve své rodině a musel žít v ústavu. Naší snahou bylo pro něj najít jinou vhodnější variantu bydlení, která by lépe odpovídala jeho potřebám, ačkoliv byl stále v  cílové skupině naší služby. Cítili jsme však, že pro jeho další život je nutné podpořit ho v přechodu do jiné služby, kde měl nové možnosti se dále rozvíjet a zapojit se do běžného života.

Výchozí situace:

V tomto příběhu jsme pro bývalého uživatele naší služby zvolili příjmení Malíř, vzhledem k jeho velké zálibě - malování. Pan Malíř k nám přišel jako dítě v deseti letech. Před tím byl již nějakou dobu v dětské psychiatrické léčebně. Pobytem v léčebně byl vyřešen problém, kam umístit dítě se středně těžkým mentálním postižením, jemuž soud nařídil ústavní výchovu, když není volná kapacita v žádném pobytovém zařízení sociálních služeb nebo v dětském domově. Pracovníci léčebny pak hledali vhodné zařízení, které by mohlo přijmout dítě s postižením a poskytnout mu celoroční pobytovou službu, protože léčebna k tomu nebyla určena. Obrátili se také na nás, tehdy jako na ústav sociální péče pro mládež. Když se pak u nás uvolnilo místo, mohli jsme žádosti vyhovět. V roce 1994 se tedy pan Malíř jako desetileté dítě přistěhoval do naší služby.

Líbilo se mu tady a rychle si u nás zvykl. Byl kontaktní, upovídané a přátelské dítě. Našel si tu kamarády. Snažili jsme se kontaktovat jeho rodiče, aby věděli, kde jejich syn nyní žije a mohli s ním navázat kontakt. U otce se nám to nepodařilo vůbec, protože na udané adrese nežil. Maminka ho navštívila jen jednou a dále zájem o svého syna neměla. Ani v pozdějších letech, když jsme se ji snažili kontaktovat, protože o to pan Malíř stál, se nám to nepodařilo, protože se odstěhovala neznámo kam.  Tím se zaměstnanci stali jeho rodinou, protože nikoho jiného neměl. To se výrazně projevilo hlavně v dalších letech, po jeho odchodu do chráněného bydlení, kdy se obracel na naše pracovníky, ke kterým si vytvořil vztah a měl k nim důvěru. Radil se s nimi, svěřil se jim se svými problémy nebo si jen tak popovídal. Navštěvoval je nejen v práci, ale také u nich doma nebo telefonoval. Tak tomu je dosud, i když odešel před více jak třemi lety.

Ale to bychom předbíhali v našem vyprávění. Jak šel čas a pan Malíř postupně dospíval, naše služba domova pro osoby se zdravotním postižením mu přestala vyhovovat. Nebyl tady spokojený. Rušili ho jiní uživatelé, kteří s ním žili v komunitě. Chtěl mít větší soukromí. Stále více se stupňovala jeho nespokojenost se životem v našem zařízení. Nespokojenost vyjadřoval ve stížnostech, které s ním řešila sociální pracovnice, někdy došlo i ke konfliktům s jinými uživateli.

Způsob řešení:

Společně jsme hledali cestu, jak jeho situaci řešit. Přístavbou k budově jsme vytvořili nový pokoj, kde bydlel společně s dvěma svými vrstevníky a kde měli trošku soukromí a nebyli tolik rušeni jinými uživateli. Časem však ani toto řešení nestačilo a docházelo ke konfliktům i mezi těmito kamarády. Byla to zkrátka „ponorka“, kterou jsme museli vyřešit jinak. Na to, aby každý měl svůj vlastní pokoj, jsme neměli prostory. Jako nejlepší se zdálo najít službu, která by odpovídala jeho potřebám, aby pan Malíř mohl odejít z naší služby co nejdříve, i když věkově stále odpovídal cílové skupině naší služby. Nejprve se byl podívat do několika jiných pobytových zařízení, které poskytovaly celoroční pobytovou službu dospělým uživatelům, ale žádné se mu nelíbilo. Z rozhovorů s ním vyplynulo, že by jeho představám o dalším životě mohlo odpovídat chráněné bydlení. Proto se byl podívat v chráněném bydlení ve vedlejším městě. Tady se mu líbilo i proto, že toto město je blízko a s námi by mohl zůstat v kontaktu. A také město už trošku znal, protože sem dojížděl do praktické školy. V té době tam nebylo v chráněném bydlení místo, ale dohodli jsme se, že společně s jeho opatrovníkem podáme žádost o poskytnutí této služby a zatím se pan Malíř bude připravovat na odchod do chráněného bydlení, aby zvládl vše, co bude potřebovat.  Proto jsme s ním jezdili do Havířova, aby blíže poznával město, kde bude bydlet.

Využili jsme k tomu i dojíždění do Havířova do základní umělecké školy na hodiny výtvarné výchovy. Jeho další cíl bylo učit se malovat. Vždycky pěkně maloval a jeho obrázky zdobily a dodnes zdobí prostory v našem domově. V domově maloval s pomocí pracovníků komunity, ve které žil. Chtěli jsme ale, aby se této činnosti věnoval i dále, mimo naši službu a pod vedením odborníků, kteří jeho nadání a schopnosti mohli v tomto směru dále rozvíjet. V našem městě nic takového nebylo, proto jsme hledali výtvarný kroužek nebo výtvarný obor na základní umělecké škole v okolí.

Výsledek změny:

Podařilo se nám získat ke spolupráci základní uměleckou školu právě ve městě, ve kterém pan Malíř už navštěvoval školu. Začal tedy pravidelně jezdit na „výtvarku“ a byl na to pyšný. Společně se sociálním pracovníkem nacvičoval cestu, aby pak mohl cestovat sám. Při příchodu na hodinu se vždy pochlubil sociálnímu pracovníkovi se svými výtvory. Některé nám přinesl i ukázat do domova. Pan Malíř byl spokojený a my jsme byli rádi, že alespoň v tom jsme mu dokázali vyhovět. Mohl trávit čas mimo zařízení a věnovat se svému koníčku.

Pak ale došlo i k tomu, že se panu Malíři splnil i jeho hlavní cíl, a to přestěhovat se do chráněného bydlení. Po uvolnění místa v chráněném bydlení ve vedlejším městě se mohl konečně přestěhovat. Bylo mu 25 let. Z počátku to pro něho nebylo lehké, musel si zvyknout na to, jak tato služba funguje, na pravidla, která zde mají nastavena. Bojoval také ale s tím, že se sice konečně odstěhoval ze zařízení, které mu už nevyhovovalo, ale že se mu stýská po kamarádech i „tetách“, které znal od malička a které vlastně byly jeho jedinou rodinou, protože ta jeho biologická nikdy nefungovala.

Doporučení a zkušenosti:

Během tohoto období bylo velice nutné úzce spolupracovat se zaměstnanci chráněného bydlení, hlavně s klíčovým pracovníkem, kterého tam pan Malíř měl. To zajišťovala zejména nynější ředitelka naší organizace, která v té době v domově působila jako speciální pedagog a pracovnice v komunitě, kde pan Malíř dříve žil. Nyní velice špatně snášel, že ostatní uživatelé chráněného bydlení odcházejí o víkendu domů. Navštěvoval proto často přátele z komunity, domov pro osoby se zdravotním postižením, ve kterém vyrůstal. Tato vazba je zachována dodnes. Pan Malíř je navštěvuje doma nebo telefonuje. Zve je také na akce, při kterých je oceňován za své výtvarné práce. Přijde si popovídat, jak se mu daří v práci, jak je spokojený i co ho štve. Zkrátka o tom, jak žije.

Vzájemná komunikace, předávání informací a především podpora pana Malíře ze strany nové služby i nás jako služby bývalé, přinesla úspěch. Zvykl si a je spokojený. Stále chodí na hodiny výtvarné výchovy, v tom ho začala podporovat také nová služba. Chodí do práce, je stále v kontaktu s námi, pokud má chuť, může nás kdykoliv navštívit, účastní se i některých akcí, které pořádáme pro naše uživatele, a na které ho také zveme. Zdá se, že se nám podařilo dobře ho připravit na to, aby mohl žít v nové službě a stavět na základech, které se u nás naučil. Nejenom umět si uklidit a nakoupit, ale také umět si říct, co chci a prosadit svůj názor, ale přitom respektovat i práva těch druhých. Tím, že měl i naši podporu a mohl s námi řešit i případné potíže v nové službě, rozebrat to s někým mimo své nové bydlení, zvládal problémy, které sebou tato velká životní změna přinesla.

Údaj o sociální službě:

Benjamin, p.o.

Modrá 1705, 735 41 Petřvald

Benjamín je domov pro lidi s mentálním postižením, kteří nemohou žít ve svém domácím prostředí či se svou rodinou a kteří potřebují celoroční pobytovou službu. S respektem a individuálním přístupem ke každému z uživatelů usilujeme o jejich začleňování do společnosti a běžného života, rozvíjení jejich schopností a dovedností, zvyšování jejich soběstačnosti, vytváření bezpečného domácího prostředí a podporu k navazování zdravých mezilidských vztahů.

Benjamín Domov pro osoby se zdravotním postižením v současné době prochází procesem transformace.

Kontakt:

Bc. Taťána Chmielová, sociální pracovník

Tel.: 596 542 605

E-mail: benjamin.chmielova@seznam.cz

www.domovpromladezpetrvald.cz