Architektura má na kvalitu našeho života nesporný vliv. Jak moc je ale důležitá v procesu transformace sociálních služeb pro zdravotně postižené občany? Podle architektů, kteří se podíleli na vzniku nedávno zveřejněné publikace věnující se bydlení pro osoby se zdravotním postižením, je její role významná.
„Architektura má obrovský vliv na kvalitu života každého z nás. Vystavěné prostředí je součástí rozvoje osobnosti každého člověka,“ řekla EurActivu Irena Šestáková, česká architektka a jedna z autorek nově zveřejněné publikace Bydlení (nejen) pro lidi se zdravotním postižením, kterou vytvořilo Národní centrum podpory transformace (TRASS) v rámci individuálního projektu rezortu práce a sociálních věcí s názvem Podpora transformace sociálních služeb. Příručka se věnuje přípravě zázemí pro sociální služby.
Podle Šestákové prostředí, v němž žijeme, působí na lidskou pohodu i zdraví a významně ovlivňuje schopnost jednání, rozhodování a orientaci v prostoru. „Snadná čitelnost prostředí vede k jeho rychlému pochopení a bezproblémovému užívání. Nečitelné prostředí naopak vede k dezorientaci a k pocitu nejistoty a zmatku,“ upřesnila.
S těmito slovy souhlasí i další architektka a senátorka Daniela Filipiová. „Tam, kde se cítíme dobře, jsme v dobrém duševním rozpoložení. Pokud jsme ve stísněném, tmavém, studeném prostředí, rozhodně nebudeme pozitivně naladěni,“ řekla redakci.
Z tohoto důvodu je nutné se zvýšenou mírou dbát na to, aby ve vhodném prostředí žili i osoby, které trpí určitým tělesným handicapem, nebo jsou nějak oslabeni. Může se tak jednat o lidi s duševním či jiným postižením, seniory nebo osoby dlouhodobě nemocné.
Kvalitní architektura má proto v procesu transformace sociálních služeb, jehož ambicí je změna velkokapacitní ústavní služby pro lidi s postižením na bydlení a podporu v běžném prostředí, nezastupitelnou roli. „Objekty pro tento typ služeb by měly být navrhovány s pokorou a bez velkých gest tak, aby nabízely snadnou čitelnost, rychlé pochopení a hlavně bezproblémové užívání,“ domnívá se Šestáková, která se bezbariérovým stavbám dlouhodobě profesně věnuje.
„Architekta to přiměje k tomu, aby se hlouběji zamyslel nad potřebami osob, které budou jeho dílo užívat. Více přemýšlí o tom, jak bude ona stavba, kterou navrhuje, uživatelský příjemná, jak se v ní bude žít,“ potvrzuje v rozhovoru pro EurActiv i její kolega architekt Ladislav Lábus.
Handicapovaní patří do společnosti
Deinstitucionalizace sociálních služeb, která se v západních zemích začala objevovat již v polovině šedesátých let (v případě České republiky najdeme její kořeny až o přibližně dvacet let později) má několik rovin. Jednou z nich je opouštění velkokapacitních ústavů a hledání či vytváření nových míst k bydlení, kde budou stávajícím uživatelům poskytovány sociální služby v závislosti na jejich potřebách.
Podle Ivany Příhonské, vedoucí Oddělení realizace programů – sociální integrace a služby na Ministerstvu práce a sociálních věcí (MPSV) je v procesu transformace nejdůležitější právě důkladné plánování sociálních služeb, a to zejména výběr vhodného typu a druhu služby. „Ideálním stavem je poskytování služeb v domácnostech lidí, kteří danou službu potřebují. K využití pobytových služeb by mělo dojít až ve chvíli, kdy není možné jiné řešení,“ uvedla. Společné domácnosti osob s určitým druhem handicapu by podle ní měly představovat až tu nejkrajnější variantu.
Život v běžném prostředí se od pobytu v ústavech zásadně liší. Podle autorů publikace dojem instituce navozuje zejména už samotný objekt, v němž žijí pouze lidé s postižením. Obyčejně nelze takový ústav přehlédnout, budova je zvenku nápadná a odlišuje se od běžné zástavby. Její uživatelé mají obvykle problém ji sami opustit, protože dveře bývají zamčené a po cestě je možné narazit na řadu bariér. Obyvatelé, kteří nemívají svůj vlastní pokoj, trpí nedostatkem soukromí, třeba i proto, že personál objektu vnímá celou budovu včetně pokojů uživatelů jako své pracoviště.
Interiér je rovněž nezaměnitelný. V budově jsou dlouhé chodby, velké haly, na zemi leží linoleum nebo dlaždice a obytné místnosti bývají často vybaveny stejným nábytkem, stejnými závěsy apod.
Umístění budovy nebo rovnou celého areálu je také typické. Ústavy se v minulosti stavěly především v odlehlých lokalitách, zcela běžně na okrajích menších měst či obcí.
„Správné umístění objektu vede k podpoře aktivního života a sousedské soudržnosti, stavba by proto měla být umístěna v běžné zástavbě, tedy tam, kde žijí lidé bez postižení,“ myslí si naopak Irena Šestáková.
„Pokud se zřizuje zařízení ústavního typu, rozhodně nesmí být kdesi na samotě. Co se týká zřizování bytů zvláštního určení či bezbariérových bytů, ty by rozhodně měly být součástí běžných bytových domů. Handicapovaní patří do společnosti,“ dodala senátorka Filipiová.
Podle projektanta Jana Rittera, který se podílel na transformaci několika ústavů, je nutné se v procesu architektury sociálních služeb kromě vhodné lokality nového bydlení soustředit i na další dva aspekty, tj. samotnou stavbu (provozní, dispoziční a architektonické řešení domu) a interiér (řešení a uspořádání všech prvků v domě). „Míra důležitosti každého z těchto tří bodů může být individuální,“ řekl redakci.
Specifické potřeby?
Jiné požadavky budou mít osoby s intelektovým postižením, duševní poruchou, se zrakovým či sluchovým postižením. Jak se uvádí ve zmiňovaném manuálu, například u prostředí, v němž by měla žít osoba s duševní poruchou, je nutné dbát na to, aby se v něm nenacházely žádné stresové faktory, například hluk, vysoká koncentrace lidí či nedostatečné průchozí či manipulační prostory. Tyto faktory zvyšují riziko, že dojde k narušení hranic osobního prostoru, což může u dotyčného vyvolat agresivní reakci.
U osoby s tělesným postižením je podle autorů publikace důležité, aby se obydlí nenacházelo v těžko přístupném terénu a aby se dalo bez obtíží dostat i do bytu. Nespornou výhodou je, pokud se v blízkém okolí bydliště nachází i hromadná doprava s bezbariérovým přístupem.
V případě osoby se zrakovým postižením je podle autorů publikace vhodné při výběru lokality dbát na to, aby se nevyskytovala v blízkosti nebezpečných míst, kde hrozí například pád nebo dopravní nehoda.
Se specifickými potřebami je nutné počítat i při výstavbě či rekonstrukce nového domu či bytu. Dobré je položit si otázky ohledně velikosti, dispozice, interiéru a vybavenosti objektu apod.
„Je třeba zdůraznit, že pro osoby se sluchovým postižením je vnímání zvukových dějů velmi omezeno, často velké zesílení zvuků nepomáhá a kromě toho ruší okolí. Z tohoto důvodu nosné informace potřebných zařízení jsou nejen zesílené zvukové signály, ale také signály světelné a vibrační,“ řekl redakci Zdeněk Kašpar, prezident Asociace organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel (ASNEP).
Problémy ve vztahu k bydlení a budovám jsou tak podle jeho vyjádření vnější a vnitřní, jinými slovy „přede dveřmi objektu či bytu“ či „za jeho dveřmi“. V prvním případě se může jednat například o dálkové otevírání dveří, domovní telefon či výtah. „Stačila by maličkost, a to třeba světélko s nápisem Vstupte, které se rozsvítí současně s aktivací ovládání dveří,“ dodává. V případě druhém o zvonek u bytu, požární hlásič nebo jinou poplachovou signalizaci.
„Zrakově postižená osoba bez vážného tělesného postižení v zásadě nemá žádné fyzické překážky. Osvojí-li si alternativní dovednosti samostatného pohybu a orientace bez použití zraku, může bydlet v zásadě kdekoli,“ řekl redakci Rudolf Volejník, viceprezident Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR.
„Při přípravě manuálu pro bydlení pro zdravotně postižené se na toto téma hodně diskutovalo. Když budete takto logicky uvažovat, tak to samozřejmě může vést k tomu, že začnete i tu malou jednotku navrhovat tak, že to pak ve výsledku bude opět připomínat ústav nebo dokonce nemocniční prostředí,“ poukazuje na možná rizika architekt Lábus.
Pomůže osvěta a dostatek informací
Jak již bylo řečeno, transformace ústavní péče představuje proces změny myšlení a změny způsobu poskytování sociálních služeb. Zdravotně postižení, tj. osoby s mentálním, tělesným (pohybové ústrojí), smyslovým postižením (sluchové, zrakové) či osoby s duševním onemocněním, opouštějí velkokapacitní ústavy a přesouvají se do běžného, přirozeného prostředí, tedy do domů či bytů nacházejících se v běžné zástavbě. Vyvstává při tom otázka, zda by se tohoto procesu měli účastnit všichni klienti velkokapacitních ústavů, tedy i ti, co trpí obzvlášť těžkým, či kombinovaným postižením.
Podle Lenky Škarkové, ředitelky Domova Barevné domky v Hajnici, by se o výjimkách uvažovat nemělo, a to i přesto, že vytvoření služeb v komunitě pro lidi s těžkým postižením je náročné. „Nesmí to být důvod, proč tento proces pro tyto osoby nerealizovat. Týká se to i lidí s duševním onemocněním,“ uvedla v připravovaném rozhovoru pro EurActiv.
Senátorka Daniela Filipiová, která se považuje za odpůrce ústavu a koncentrace handicapovaných na jedno místo, ale připouští, že pro lidi s těžkými kombinovanými vadami, či zcela specifickými potřebami může být speciální zařízení v některých případech nutné. „Jedná se například o osoby, které jsou stoprocentně 24 hodin denně závislé na pomoci druhého, kteří nemají rodinu a jsou zcela osamoceni,“ upřesnila. I toto zařízení by ale podle ní mělo „napodobovat klasický byt“, tedy domov. „Nemělo by to být žádné velkokapacitní zařízení, maximálně dvacet klientů. Navíc by tyto domovy neměly být na kraji města, ale rozhodně v jejich centru. Handicapovaní nesmí mít pocit, že jsou ze společnosti vytěsňování,“ dodala.
Na jisté limity naráží i architektka Irena Šestáková. „I v případě osob s těžkým zdravotním postižením je začlenění možné. Nejsem však přesvědčena o tom, že atmosféra a podmínky pro takovouto změnu jsou v naší společnosti připravené,“ sdělila redakci. Nejedná se podle ní pouze o podmínky legislativní, ale i o informovanost a ochotu běžné populace přijmout začlenění osob se zdravotním postižením.
Obě architektky jsou přesvědčeny, že překážky v hlavách druhých lze odstranit dostatečnou osvětou a informovaností obyvatel v dané lokalitě.
11.12.2012
© EurActiv 2003-2013. Všechna práva vyhrazena.