Transformace sociálních služeb je souhrn procesů změny řízení, financování, vzdělávání, místa a formy poskytování služeb tak, aby výsledným stavem byla péče v přirozeném prostředí člověka a snižování ústavních kapacit. Mluvíme o ní v souvislosti se změnami v konkrétních zařízeních sociálních služeb. Jejím cílem je zajistit pro každého uživatele dané sociální služby ústavního charakteru podporu dle jeho přání a potřeb takovým způsobem a v takovém prostředí, které je běžné i pro ostatní lidi ve společnosti.

Transformace sociálních služeb přispívá k začlenění lidí s různým znevýhodněním do běžného života společnosti. S náležitou podporou mohou tito lidé žít v běžných domácnostech, převzít odpovědnost za svůj život a zvládat péči o sebe a domácnost tak, jak to dělají ti, kdo v ústavech nežijí. Mohou chodit do zaměstnání, pěstovat své záliby nebo se stýkat s přáteli a jinými lidmi, se kterými mají společné zájmy, nikoliv jen postižení. Zařízení, která je oddělují od ostatní společnosti a příležitostí, jež běžné prostředí nabízí, nejsou vhodnou formou jejich podpory.

Další pojem, který se v této souvislosti využívá, je deinstitucionalizace nebo spojení přechod od ústavní péče k podpoře poskytované v komunitě. Toto širší pojetí pak zahrnují i změny, které se dějí, aby se předcházelo další institucionalizaci lidí žijících do té doby ve své domácnosti. Tím není nic jiného, než taková podpora těchto lidí a jejich okolí, která jim umožňuje zůstat doma.

V každém případě v centru změn je vždy člověk, který potřebuje nějakou podporu či pomoc, je podporována jeho samostatnost a využití jeho potenciálu, stejně tak je podporována i jeho nezávislost na sociální službě, zapojení do běžného dění ve společnosti, tedy využívání běžných veřejných služeb, navazování formálních i neformálních vztahů, zapojování do veřejných aktivit od společenských akcí až po volby.