Dříve mi chyběla volnost
Na základě výpovědi paní Jarmily vidíme, že je spousta lidí, kteří žili či žijí v ústavní péči, a přitom péči v takovém rozsahu nepotřebují. S náležitou podporou mohou žít jinak. Proces, kdy dochází ke změnám v přístupu k lidem s postižením, kdy lidé z velkokapacitních ústavů přecházejí do bytů či domů v běžné zástavbě a žijí způsobem života, který je obvyklý pro jejich vrstevníky, se nazývá transformací sociálních služeb.
„Tyto změny jsou dlouhodobě prosazovány také Moravskoslezským krajem, do této chvíle díky své aktivitě a využívání příležitostí financování pomohl ke změně života celkem 338 lidem s postižením a v procesu pokračuje,“ sdělil Svatomír Recman, náměstek hejtmana kraje pro sociální oblast. Současně je problematika velkých ústavních služeb řešena i na národní úrovni, kdy díky projektu Ministerstva práce a sociálních věcí prostřednictvím Národního centra podpory transformace je pomáháno v systému změn v republice 32 organizacím a jejich klientům.
Tuto výpověď zpracovala za spolupráce pracovnic Harmonie, p.o. Šárka Hlisnikovská, regionální pracovnice Národního centra v Moravskoslezském kraji.
Paní Jarmila vypráví:
Dříve mi chyběla volnost, teď už ji mám, říká paní Jarmila Mlčochová z Krnova, která podstatnou část svého života strávila v ústavní péči. Ale dnes je tomu jinak, a to i díky podpoře pracovníků, kteří dali lidem s postižením příležitost žít co nejvíce samostatně a svobodně, rozhodovat o svém životě tak, jako kdokoliv z nás.
V ústavech od dětství
Narodila jsem se v roce 1958 v Bruntále, bylo nás osm dětí a já jsem z dvojčat. Rodina bydlela ve Světlé Hoře, ale já jsem s nimi nebydlela, protože jsem byla od narození v kojeňáku. Nevím, proč jsem tam musela být, jestli mě maminka nechtěla, ale myslím, že se o dvě děti nedokázala postarat. Když jsem byla větší, tak jsem se dozvěděla, že maminka byla alkoholička. Asi proto jsem se dostala do dětského domova do Černé Vody, to byl můj první děcák. Pak jsem vystřídala další čtyři.
Někdy si mě brávali rodiče na víkendy k sobě. První ústav sociální péče byl pro mě v roce 1979 v Ostravě – Vizině, druhý byl v Muglinově. V roce 1992 jsem se dostala do domova důchodců. Na to jsem byla moc mladá, tak mě v roce 1993 předali do opavského ústavu Mánesova, kde jsem strávila dlouhých sedmnáct let.
V dětských domovech jsem hodně sportovala, účastnila jsem se krajských sportovních her v atletice, kde jsem vyhrála několik desítek medailí, i zlatých. Taky v ústavu na Mánesově jsem se věnovala sportu, ale to už gymnastice, a reprezentovala jsem naši republiku v zahraničí.
V roce 1995 jsem poprvé letěla letadlem, do USA. Tady jsem v plavání vyhrála první a druhé místo. Při pohledu na medaile si vzpomenu, jaký jsem byla kdysi sportovec – to byly časy!
Chyběla mi volnost
Vlastně jsem ale své dětství a mladá léta strávila v ústavech, kde jsem neměla soukromí, na pokoji nás bydlelo někdy i deset, vše jsme dělali skupinově, pracovníci na nás neměli dost času a někdy s námi zacházeli necitlivě. Nechodili jsme moc mezi ostatní lidi. Chyběla mi volnost. Ten sport mi ale pomáhal.
Svoboda „nanečisto“
V roce 2004 mi opatrovnice nabídla možnost chráněného bydlení, tak jsme se tam jely podívat. Z velké svobody, ale i zodpovědnosti, jsem dostala strach. S nejbližšími lidmi v mém okolí jsme se dohodli, že si vše nejprve vyzkouším „nanečisto“. Zůstala jsem na „Mánesce“, kde se mnohé změnilo.
Dostala jsem svůj pokoj s klíči, první práci, začala jsem se učit hospodařit s penězi, chodila jsem samostatně nakupovat a sama jsem jezdila na návštěvy za kamarádkou a neteří. Získala jsem větší sebedůvěru a oznámila, že jsem připravena ke změně.
Jednoho dne se mě zeptali, jestli chci jít do chráněného bydlení ve Městě Albrechticích, hned jsem s tím souhlasila. Na začátku jsem byla zklamaná, představovala jsem si to jinak, myslela jsem si, že to bude volnější. Asistentky mi vysvětlily, že na začátku je to přísnější, že se musím ještě něčemu učit, než budu dělat věci sama, a měly pravdu. Opravdu se to zlepšilo, protože potom jsem už chodila sama do dílny, nakupovat.
Každý se zařizoval podle svého
Po roce a čtvrt mi nabídli, že se můžu přestěhovat do nově otevřeného chráněného bydlení v Krnově. Ze začátku nic moc, všude to bylo prázdné, ještě nezabydlené, ale když mi ukázali můj pokoj, ve kterém bych bydlela sama, tak jsem hned souhlasila. Všichni noví nájemníci a asistentky přišli pomoct zařizovat a uklízet.
Postupně jsme se zabydlovali a každý si zařizoval pokojík podle svého, a to se mi líbilo nejvíce. Můj veliký dík patří skvělé asistence Věrce Unčovské, protože se mnou měla obrovskou trpělivost, když jsem se učila větší samostatnosti.
Dost dlouho jsem také využívala služeb sociální rehabilitace Rút, a to cvičné praxe, což mě naučilo dodržovat docházku do práce, plnit si své pracovní úkoly, atd. Každá pochvala byla pro mě v tu chvíli tou největší odměnou. Taky mám vyřízený občanský průkaz a můžu sama hospodařit s penězi. Mám mobilní telefon, který se učím nosit stále s sebou, abych byla k zastižení a mohla si kdykoliv zavolat.
Je dobře, že mohu chodit do práce a vydělat si peníze
Potom se mi podařilo získat práci v restauraci u Křížku v Bartultovicích, kde sezónně dělám pomocnou kuchařku. S holkami, se kterými pracuji, je sranda, práce mě baví, jen těch brambor na škrábání bývá někdy hodně. Jsem moc ráda, když si můžu vydělat nějakou korunu, posledně jsem si za výplatu koupila krásný zlatý prstýnek a řetízek. Akorát mě moc mrzí, že ta práce není napořád. Mít stálou práci je můj velký sen.
Od října 2011 bydlím v novém nájemním bytě se svým kamarádem a využívám službu podporu samostatného bydlení. Je to tu skvělé. Už bych vůbec neměnila, musela jsem se hodně věcí naučit zvládnout, ale mám velikou volnost a sama si zařídím téměř vše, co potřebuji a jsem šťastná.“
Helpnet, 2.12.2011