Transformace se nebojíme

V České republice dochází k transformaci sociálních služeb na rozdíl od západních zemí se zpožděním několika desetiletí.  Každá změna sebou přináší i obavy a neochotu vůči něčemu novému.   To je pochopitelné a přirozené. Každá strana má svůj rub i líc. Je ale důležité více upřednostnit výhody před obavami z nové situace. Důkazem jsou vyspělé země, kde přesun péče ze zdravotnických zařízení do přirozeného prostředí, do domků, bytů, kde žije méně klientů, je tolik podobný rodinnému bydlení. 

Na proces změny se můžeme dívat z několika hledisek. Jak bude působit na naše uživatele, zaměstnance, rodinné příslušníky našich klientů a jak nás příjme okolí. Velmi důležité je také dostatečné finanční zabezpečení celého průběh přeměny.

Uvědomuji si, že spousta klientů žije v ústavních zařízeních už od útlého dětství. Nepoznali jinou péči než tu ústavní a jsou izolováni, i když se ničím neprovinili. V Domově bez zámku se v průběhu změny někteří klienti mohli přestěhovat ze služby poskytující celodenní péči dvaceti klientům do chráněného bydlení s šesti až osmi klienty a již se nechtějí vrátit zpět. Tato skutečnost je pro mne velkým důkazem a dovolí mi přesvědčovat uživatele o výhodách života v menších domácnostech.

Většina uživatelů s vysokou mírou podpory na ubytovně v Rouchovanech zatím nemá možnost srovnání.  V rámci terapie jsme vyráběli domek z lepenky a vyprávěli si, jaké je to bydlet v menší budově s menší kapacitou lidí, který se architektonicky nijak neodlišuje od ostatní zástavby, je součásti obce a ne na okraji města či vesnice.  Zdůrazňujeme lepší úroveň bydlení, více individuálního přístupu, možnosti sebe zapojení a podílení se na chodu domácnosti. Nevybočováním z běžného života a možnosti  aktivního způsobu života. Nikdo z nás by nechtěl bydlet společně s dalšími, třeba padesáti lidmi. Každý chce mít kus svého soukromí a pocitu volnosti.

Jak naše klienty příjme okolí, závisí také z části na nás. Lidé se jich někdy bojí – z médií znají některé duševní poruchy, které mohou být pro okolí nebezpečné. Tento názor však mohou zastávat pouze lidé, kteří v pobytovém sociálním zařízení nikdy nebyli. Je třeba veřejnost uklidnit např. osvětou ve škole, nebo pořádáním přednášek pro občany, jak se ke klientům chovat a zdůraznit, že není důvod k obavám, že pro své prostředí nejsou nebezpeční. Je celá řada lidí, kteří jsou mnohem nebezpečnější, a ani to o nich nevíme.  Pokud na procházce potkáte občana s mentálním postižením, bude na Vás stejně zvědavý jako vy na něho. Tím, že občanům majoritní společnosti pomůžeme poznat lidi s mentálním postižením, určitě přispějeme k jejich začlenění do města nebo obce. Například společná aktivita se školními dětmi je vhodná k tomu, aby si děti mimo jiné uvědomily, že si mají zdraví vážit, a i když zdraví jsou, mohou je kdykoliv ztratit. Každý rodič se také snaží své dítě maximálně chránit před nástrahami, ale přesto jej nikam nezavírá.

Je důležité změnit pohled na sociální pobytové (dříve ústavní) zařízení.  Každý člověk má mít možnost volby. Všichni lidé se mohou rozhodnout, jakým způsobem života budou žít. Nesmíme tyto možnosti upírat ani lidem s postižením. Nikdy nevíme, kdy budeme my nebo naši rodinní příslušníci sociální služby potřebovat. Pracujeme na tom s vědomím, že služby nejsou nikdy tak kvalitní, aby nemohly být ještě kvalitnější.

Je pro mě důležitá láska šťastných lidí a svým klientům přeji, abychom žili s nimi – ne vedle nich.

Lenka Křížová, pracovnice v sociálních službách
DOZP Rouchovany
Domov bez zámku

15. 10. 2012